Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

O dírách, skobách a smysluplné aktivitě

6. září 2014 v 2:11 | Paccia Domna |  *Non-fiction
Po předchozím článku jste možná nabyli dojmu, že jsem labilní. Jsem ochotná o této eventualitě diskutovat a připustit ji. Nicméně (miluju tohle slovo) chtěla bych vám ukázat situaci v trošku širších souvislostech, než jsou mé dojmy ve stavu blízkém zuřivosti a s alkoholem v krvi, a sice vám nastíním předchozích čtrnáct dní přípravného období.


K tomu, abych se cítila rozladěná, by mi stačilo už jen to, že jsme do školy nastupovali na posledních čtrnáct dnů v srpnu, a nikoli týden, jak bývá zvykem. Byly k tomu ale objektivní důvody, počítalo se s tím, navíc já, tradiční potížistka, jsem stejně nastupovala o den později než ostatní, protože jsem se byla flákat za kulturou (povyprávím někdy příště, možná), takže jsem to brala.

První dny jsem při každé příležitosti poslouchala, že jsem myšlenkama stejně ještě pořád na fesťáku. Ve většině případů jsem ani nechápala důvod, proč je to zmiňováno. Tak jsem byla na fesťáku, no… To je jako nějaký problém? Mám sepsat obhajující esej nebo o co jde? Nemyslím si, že bych se projevovala jakkoli odlišně od "běžného" stavu. Nevím, proč bych nemohla vyrazit. Je snad mojí věcí, jak trávím volný čas. Já taky nezjišťuju, co mí kolegové provádějí. Když mi to řeknou, fajn, ale do pěti minut to zapomenu. Prostě mě to nezajímá, a že bych se jim do toho nějak míchala? K čemu? Můj osobní život je sice nuda na kvadrát, ale stejně necítím potřebu hledat si zábavu tímto způsobem. Mně má nuda vyhovuje. Už druhý den jsem cítila, jak se mi zahřívá krev, kdykoli jsem měla vlézt do kanceláře. Možná - objektivně - těch poznámek nebylo tolik, ale když vás štvou, vnímáte každou jednotlivou. A já jsem v tomhle zase vnímavá dost.

Protože jsme se stěhovali, bylo zapotřebí vybalit věci a zařídit učebny, chodby, kanceláře... Když jsem po své prodloužené dovolené nastoupila, spousta věcí byla vybalená. Dostali jsme přidělené třídy (hádejte, kdo vyfasoval tu nejmenší) a práci - připravit třídu a já měla ještě studentskou kuchyňku. Do toho se přepisovalo ŠVP.

Vsuvka pro ty, kteří mají tu kliku a tohle sprosté slovo je pro ně jen jakási nezajímavá zkratka. Zbytek může přeskočit na další odstavec. ŠVP (školní vzdělávací program) je dokument, ve kterém se dočtete vše o konkrétní škole - kdy otevírá, kdy zavírá, co obědy, co se učí v kterém předmětu v jakém roce, jak je škola vybavená, kdy otevírá kantýna za rohem, kdy a kde se který učitel nebo student mohou uprdnout. Do programu předmětů se přepisuje RVP (rámcový vzdělávací program), oficiální dokument ministerstva, který vám předepíše všechna témata, co musíte obsáhnout, abyste vaše studenty o nic neochudili. Přepisuje se to tam buď tak, aby to vypadalo, že sepisujete originální myšlenky, takže to můžete brát jako cvičko v užívání synonym, nebo se na to vykašlete a prachsprostě to tam okopírujete, protože to tam stejně musí být, tak na co si hrát. A pak dorazí inspekce a vyhrožuje vám zavřením školy, protože v ŠVP nemáte to, co by tam mělo být. JAK??? Máte tam okopírovaný celý ministerský dokument, ale nesplňujete požadavky! Nechápu… Ale budiž, jsem mladá, ve škole pět let, houby tomu rozumím (a taky přiznávám, že o administrativní věci se fakt nezajímám, takže jestli tady kážu nějaké nesmysly, omlouvám se, klidně mě zaveďte do správných kolejí).

ŠVP jsme měli odevzdat už před prázdninami. Protože můj předmět byl jeden z těch, co minule přes inspekci prošel bez výhrad (já to nesepisovala, jen si nemyslete), tak jsem akorát opravila tématický na tematický a závislí infinitiv a vrátila to zpět s tím, že se v tom nebudu zbytečně šťourat, ať to nezhorším. Špatný přístup, musela jsem do toho stejně vrtat. Přes prázdniny jsme měli portál mimo provoz, a tak mi byl dokument, se kterým jsem měla pracovat, zaslán na mail. Vyšla jsem teda z něj a do stávajícího dokumentu vkopírovala několik slintů. Na poslední chvíli, jak jinak. Další odstavec je zase vsuvka. Kdo nemáte rádi mé odbíhavé myšlení, a přesto to tu stále čtete, přeskočte na ten následující.

V jedné osobnostní typologii jsem se dočetla krásnou věc - že pokud s úkolem nesouhlasím, jsem mistr v pasivním odporu. To sedí stoprocentně. Jakmile vidím slovo projekt, ŠVP a podobně, zvládnu se i naučit létat, než k tomu sednu. Taky jsem se dočetla, že jsem večer unavená od toho, jak se celý den snažím předstírat, že mám ráda lidi. Byla jsem z té věty nadšená, z fleku bych se pod ni mohla podepsat. Nikdy jsem nenašla tak výstižnou formulaci. Zvláštní je, že když jsem to četla podruhé, tahle věta tam nebyla. Možná jsem si ji jen vsugerovala. To jí ale neubírá na pravdivosti.

V hodině dvanácté jsem odevzdala své slavné ŠVPčko pro svůj předmět. A následně jsem zjistila, že tím, jak jsem tam vkopírovala pár poznámek, aby bylo povinnostem učiněno zadost, se to zase rozjelo s číselnými body v dalším sloupci, takže to ani nemusím upravovat, ale rovnou přepsat, protože zpět už to nedám a takhle to bude nejrychlejší. V mozku se mi rozsvítilo slovo "výpověď" a povědomý hlásek mi začal našeptávat, ať už se na to vykašlu. Nicméně jsem mlčela a odešla do kanclu přepisovat jeden s nejnesmyslnějších dokumentů na světě. Po deseti minutách se tam zjevila sekretářka a všechny nás seřvala, jak si to představujem, sedět tam na počítači, ať táhnem něco dělat.

Sbalila jsem tedy notebook (protože tam mám hudbu) a vyrazila do své piditřídy. Hodinu jsem strávila tím, že jsem tam přesunovala a natáčela lavice, aby se tam nábytek vešel, ale aby se tam taky dalo chodit. Víceméně se dá říct, že aktivitu na týden jsem vykonala během jedné hodiny a pak se od osmi do tří nebo i více snažila předstírat smysluplnou aktivitu. Když už jsem na jednom místě stála moc dlouho, šla jsem se postavit jinam. Důležité bylo projít kolem kanclu. Pohyb znamená aktivitu. Na záchodě jsem trávila tak dvacet minut a litovala, že mám v háji baterku v notebooku, tak si ho tam nemůžu vzít.

Takže situace se má tak, že musím přepsat ŠVP, ale nesmím sedět na notebooku. Papíry se dělaj zásadně zdarma ve volném čase. Milujeme školu, já navíc nemám mimino (ano, tahle poznámka mi taky utkvěla), a co bychom asi po večerech chtěli dělat jinýho… Argument - ona taky sedí na netu kvůli škole do deseti, tak co řešíme. Kdybych nemusela ve škole dřepět od osmi do tří, úplně zbytečně, nesmyslně, tak by mě to možná tolik neštvalo, ale když jsem se přesouvala mezi místnostmi jen z toho důvodu, že tady už stojím dlouho, tak si jdu stoupnout jinam?! Do toho jsem měla plánovat výměnu - jenže ouha, ono nejde poslat mail bez toho, aniž byste šli na počítač. Kvůli tomu, že program se musí uskutečnit v rámci jistého území, protože je to pod jedním projektem (další sprosté slovo, omlouvám se), chtěla jsem dotyčnému kolegovi, se kterým jsme o tom jednali, poslat mapku - jenže na stránkách dotyčné organizace se bez počítače taky hledá docela blbě. Taky jsem měla připravovat testy na dodatečnou klasifikaci, jenže když vám zakážou notebook… Potřebovala jsem materiály na nástěnky, ale bez internetu (který jsme stejně chytali z kavárny, protože školní nešel)… Takže práce sice hafo, ale na volný čas na večer. Ve škole se musí chodit kolem dveří. Chápu, že se blížil konec měsíce, kdy se tu tradičně půlka lidí chová jak hysterky v přechodu, chápu nervy kvůli inspekci, penězům, ale - tohle jako vážně?! S čistým svědomím mohu říct, že jsem vždy na byt dorazila vytočená, takže jsem nebyla schopná cokoli konstruktivního udělat. Jak jsem shrnula kamarádce: Prostě do čtyř dělám h***o a pak se mám snad po***at…

Jsem v pasivní resistenci. ŠVP stále nemám.

Sice teoreticky jsem měla zařídit třídu a kuchyňku, ale nebudu přece tapetovat kuchyňku, když se tam měly přestěhovat šatní skříňky, a nebudu tapetovat třídu, když se tam má teprve montovat tabule. Logicky.

Ale ne. Nástěnky jsem nakonec na zdi montovala prázdný, aby bylo vidět, že něco dělám. Moc jsem se těšila na to, až na ně budu něco cpát a tancovat při tom po lavicích. Jejich spodní hranu mám u hlavy, protože jsem extrémně malá, tak jsem je musela dát výš. Jsou nasazeny na špendlících natlučených do zdi, protože zeď je snad z polystyrenu, takže když tam klepnete hřebík, projíždí skrz, a když se vám to furt zasouvá, sotva na to něco narazíte. Nábytek jsem posouvala několikrát - protože se pořád něco dělalo, muselo se to odstěhovávat - a pak zase zpět, ale člověk aspoň vypadal, že něco dělá. I když úplně zbytečně. Aktivita pro aktivitu. Jako za komunizmu - plánujeme pro plán, výsledky jsou případný bonus.

Do toho si mě odchytila naše vládkyně kvůli pár organizačním věcem. Schůzka byla ukončena nenápadným sprdnutím, že příště bych si věty typu "moc to neřeš" mohla odpustit. Protože tou dobou už jsem měla nervy na pochodu, měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy, takže jsem na ni jen poloretardovaně čučela, na cestě z velitelského můstku jsem ale znejistěla a letěla se podívat do mailu (jsem holt rebel), co jsem to tam vlastně napsala tak strašného. Měla jsem totiž novou kolegyni seznámit s jedním projektem, aby mohla udělat jednu prezentaci. To jsem udělala, a když se mě zeptala, na kdy to má být, řekla jsem, že mi je to upřímně jedno, až to bude, tak to bude, ale že nejradši během září. To byl první problém, protože když se mě pak má paní a vládkyně ptala, jak to dopadlo, dozvěděla jsem se od ní, že ona s tím počítala na první týden školy. Nevím, kde se vzala ta bezbřehá důvěra v mé schopnosti číst myšlenky, ale nějak nebezpečně se rozšiřuje. Napsala jsem tedy slečně mail, ve kterém jsem jí o měsíc zkrouhla termín, a protože už předtím z toho vypadala lehce vyděšeně, zakončila jsem ten neformální mail větou "moc nervy si s tím nedělej", abych ji aspoň trochu uklidnila. Nic jsem tím nemyslela a ani ve snu by mě nenapadlo, jak kontroverzní a provokativní tahle věta může být. No, taky mě nenapadlo, že až ona bude psát naší nejvyšší, že se do toho tenhle mail zařetězí a vznikne z toho problém. Prostě jsem podvratný živel, ať chci, nebo nechci.

A pak přišly SKOBY.

Po předchozích "obyvatelích" byly všude po objektu ve zdech skoby. Bylo mi řečeno, že všechny skoby, co si nechám ve zdech, budou obsazeny. Neexistuje, aby na zdi byla prázdná skoba, protože to vypadá hnusně. Pochopila jsem to tedy tak, že pokud na dané zdi nic nechci, půjdou skoby pryč. Nebudu vás napínat, pochopila jsem to blbě. Protože když vyndám skobu, bude tam díra, ta se bude muset zadělat, bude se to muset zabílit, bude to muset schnout, není na to čas a nejsou prachy. Takže buď budu něco věšet na skoby nebo něčím zakrývat ďuzny, jestli skoby vytahám. Prašť nebo uhoď. Vzadu v učebně mi to bylo fuk. Skoby jsem ručně vytahala a na špendlíky navěsila již zmiňované nástěnky. Díry schované, všichni spokojení. Vepředu měla být tabule, takže díry budou kryté a na zbylé skoby okolo pověsím mapy. Budou sice blízko tabule, bude to vypadat pitomě, ale mapy jsou edukativní a skoby jsou využité. Jedna skoba mi zbyla prázdná. Trnu, kdy si někdo všimne, jak odpudivě vypadá…

V kuchyňce byla situace se skobami horší. Strašně dlouho byl problém, že s nimi nic nedělám, a poslouchala jsem, jak jsou hnusný. Jenže co s nima mám asi vyvádět, když pod ně měly přijít skříně? To tam mám něco navěsit a pak mi to rozmlátí? Snad logicky počkám, až bude nábytek na místě a pak budu řešit skoby, ne? Vyvinulo se to tak, že nakonec skoby byly asi necelý metr nad skříněmi, a protože se na skříně nastavěly kytky, doufala jsem, že to bude na zakrytí skob stačit. Nestačilo. Prostě byly strašně prázdný a hnusný. Jenže když jsem vylezla na židli a natáhla jsem se přes skříně, špičkami prstů jsem sotva dosáhla na zeď. Jsem prostě prcek a mé možnost jsou omezené. Než bych ale ještě další den poslouchala o skobách, vyrazila jsem k Vietnamcům, koupila hnusný umělý lupení a natáhla ho přes všech šest skob. Byla jsem pochválená za kreativitu. Z duše nesnáším umělý kytky.

Jenže teď tu byly prázdné zdi. Dostala jsem naprosto úděsné obrázky, které bych tam k zvelebení a zútulnění prostor měla rozvěsit. Znáte takový ty barevný kytičky a motýlky, co si vystříháte z ubrousků, nalepíte na prkýnka a dobarvíte, aby vám tam náhodou žádná barva nechyběla? Takové to umělecké dílo ve stylu dětí prvního stupně k MDŽ? Dala jsem si zatraceně záležet, abych je ztratila, a nakonec tam vylepila plakáty. Zase lezení po nábytku, protože jsem malá, a asistence kolegů, protože nejsem fyzicky schopná vylepit cokoli rovně. Já to prostě nevidím. Musely tam viset strašně rychle, aby to už už bylo hotové. Když jsem druhý den dorazila do školy a našla plakáty dole, protože se BÍLILO, myslela jsem, že mě klepne.

A pak se mi divte, že chci zdrhnout ze školství. Nejen že všechna lepítka, nůžky, tisknutí materiálů na nástěnky, umělý mrchy atd., ubytování kolegy z partnerský školy, pravděpodobně pak i vstupy a cesty za sebe i za něj si musím zaplatit ze svýho a nikdo mi to neproplatí, dále se snad předpokládá, že si asi dokoupím vlastní "školní" repráky, abych vůbec mohla vyučovat, ačkoli v ŠVP stojí, jak jsme moderně vybavená škola (viz předchozí článek), takže současné výplaty padnou jen na to, abych vůbec mohla pracovat (na repráky ale fakt kašlu), ale ještě se mi bude vyhrožovat, že výplatu ani nedostanu, protože mě nenapadlo, že by někdo mohl strčit nohy do myčky? Když v jedné pracovní náplni tohle vůbec nemám a jako učitelka jsem placená jen za odučené hodiny? V podstatě na sebe nechávám řvát kvůli záležitostem mimo své pracovní povinnosti, zcela zdarma a ještě se mi vyhrožuje, že kvůli tomu o prachy přijdu. A ještě bych snad měla cítit výčitky, že se kvůli nim nepřetrhnu. A já jsem takový lempl, že na to už úplně kašlu a ani mě netrápí, že svou práci neodvádím na sto procent. Nějak si to přece kompenzovat musím, ne?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Julča Julča | 6. září 2014 v 18:46 | Reagovat

Fakt máš můj obdiv. Já už bych byla buď v Bohnicích nebo na Úřadu práce . . .

2 Helena Helena | 6. září 2014 v 19:45 | Reagovat

S radostí bych tě vyslala na mojí střední, kde je tým mladejch učitelů, všichni jsou nadšený do učení a škola se hejbe vpřed neskutečnym tempem. Akorát na děják i počítače už někoho má. :-?  (Ale ty počítače asi vlastně nejsou tvoje specializace, co?)
Bojuj!

3 JSark JSark | 6. září 2014 v 20:15 | Reagovat

Ty naše chúďatko. :-( To zdrhnutie vyzerá ako lepšia alternatíva. 8-O
Mám pocit, že väčšina škôl v našom priestore ustrnula niekde v starom režime, presne ako píšeš, plánovanie pre plánovanie. :-!

4 P.D. P.D. | 7. září 2014 v 1:13 | Reagovat

[2]: ani počítače, ani dějepis nejsou moje aprobace. s mladým týmem by nebyl problém. až jednu vyučující (a vedení) jsme třicet a míň, spousta ještě s ideály a zapálená. jenže bez materiální podpory se dost blbě pracuje. příklad - měli jsme interaktivní tabuli, která sloužila akorát jako drahé bílé plátno pro projektor, protože někdo založil někde program, takže s tím nikdo nemohl pracovat. moje brýle jsou silnější než naše mikroskopy. učebnice češtiny patří ke klasice vydané před mým narozením. sice se nepovažuju za starou, ale učebnice starší deseti let, zvláště když mezi tím proběhla pravopisná reforma, no nevím... školní notebooky jsou leda tak pro srandu a jejich používání je forma moderní tortury. bohužel většina programů důležitých pro nezbytnou školní administraci je pouze na nich, takže třeba když mám zapisovat známky nebo hodiny, je to sranda na celý den, protože za pět minut mi ani nenaskočí program, natož abych zapsala. jenže pak už zas musím do třídy a po hodině se situace opakuje. známky zapisuju jednou za čas hromadně, aby to stálo za to a vytočená jsem většinou tři dni. repráky nejsou, ale poslechy v jazycích by se dělat měly. zkuste notebookem přeřvat velkou třídu (rozlohou, ne studenty) s mizernou akustikou. a repráky si odmítám kupovat a nosit vlastní, když veškeré papírnické a další potřeby si stejně financuju ze svého. tolik mi fakt neplatí, abych je financovala zpět. a ono se to nastřádá, jenže to nikoho nezajímá. každý jen vidí dva měsíce prázdnin a to, že mají učitelé dostat přidáno, což mě se stejně netýká, protože jako učitelka jsem placená jen za odučené hodiny jako na jazykovce, ale veškeré suplování za kolegy je grátis a z lásky. na původní škole jsem to brala - měla jsem plný úvazek a tohle se prostě v jeho rámci dalo, a ani tady mi nejde primárně o peníze (kdyby mi šlo o peníze, nejsem ve školství, že jo), ale o to, že se na mě řve a jsem buzerovaná hlavně kvůli věcem, za které nejsem placená a nemám je v náplni práce. sice bych si možná mohla dupnout, ale stejně tak dobře můžu podat výpověď, protože víme, jak je to s místy, takže to teď spíš jenom dojíždím na volnoběh a čekám,  kdy už to prostě dál nepůjde. nechám sama sebe překvapit. beru to jako takový svůj soukromý "projekt" :-D ;-)

5 P.D. P.D. | 7. září 2014 v 1:22 | Reagovat

[3]: u nás tyhle plány teď dost souvisí s tím, že máme právě problémy s inspekcí, takže se řeší každá kravina a všechno musí vypadat úplně super. všichni jsou kvůli tomu vystresovaný, protože tu jde o zavření školy a tím pádem o místa. v tomhle ohledu jsem já zase víceméně v klidu, protože jsem tam v podnájmu jen kvůli té práci, nedržím si vlastní byt, nemám tam partnera, rodinu, takže když se z hodiny na hodiny rozhodnu, můžu jít pryč a nic mě tam nedrží. s touhle prací nemohu počítat do budoucna, protože finančně to na vlastní život není - a jestli se někdy rozhodnu vzít svůj život vážně, tak jinde. to jsem věděla od začátku. beru to jako zkušenost a položku do životopisu. možná bych to měla brát zodpovědněji, ale k tomu prostě nemám pořádnou základnu, a když musím řešit kdeco okolo, tak na své oficiální povinnosti vážně nemám čas. když jsme vloni museli smolit ty nablblé dumy, tak jsem chodila spát ve tři nebo ve čtyři v noci, ale ty byly aspoň zaplacený.
prostě začátek září a už totální deziluze, smutné. prostě letos to vedu... :-D

6 P.D. P.D. | 7. září 2014 v 1:24 | Reagovat

ale třeba zase budu více psát, protože většinou píšu v rámci prokrastinace - mám dělat nějakou blbost, co mě nebaví a se kterou nesouhlasím, tak smolím pottera, sjíždím seriály a lovím nové hudební objevy :-D

7 P.D. P.D. | 7. září 2014 v 1:25 | Reagovat

jsem prostě zaměstnanec za všechny prachy. :-D

8 Elza Elza | 7. září 2014 v 13:22 | Reagovat

:-D  :-D  :-D  Holka, geniální popis! Kdybys tyhle školní zážitky vydala knižně, měla bys po existenčních problémech.

9 P.D. P.D. | 7. září 2014 v 19:23 | Reagovat

a po dalších možnostech uplatnění ve školství. :-D
i když - pseudonym mám vymyšlen už nějakou dobu. s mým jménem se publikovat nic nedá, leda tak fotografie skalniček nebo kniha receptů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama