Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

Aleksandra Janusz - Dům u vycházejícího slunce

10. března 2012 v 13:56 | Paccia Domna |  *Přišel jsem, viděl jsem
Pár vět ke knize vydané sice už vloni, ale přitom, jak já sleduju aktuální dění na poli literární fantastiky, je tohle jeden z nejaktuálnějších článků, co jsem schopná (a ochotná) stvořit. Varování: Subjektivně zkreslený článek!




Před nějakou dobou jsem v knihkupectví narazila na jednu knihu a po delších úvahách a váhání, co vždy provázejí můj nákup nov knihy od někoho, koho absolutně neznám, jsem si ji pořídila domů. První věc, co mě na ní zaujala, ale nikomu dalšímu asi nepřitáhne oči ke hřbetu knihy, bylo polské jméno autorky (osobní sympatie k našim sousedům, no), druhou věcí byla anotace na zadní straně desek. Pokud po nějaké informaci odhazuji knihu v dál, je to těch pár slov, která vám sdělí, že dívka potká démonického chlapce, ouha, láska na světě, on se drží zpět - a když už konečně, tak se objeví někdo třetí a - však to znáte. Přidejte sladkých sedmnáct a koktejl je hotov. Netvrdím, že takové knihy nečtu vůbec, ale člověk se nevydrží pořád jen smát Eleně, že jí ukradli deník, což je sice výborný námět na knihu a pro autorku jistě obrovská výzva, ale mohla se jí zhostit mnohem lépe (Milý deníčku, ukradli mi tvého předchůdce a chtějí ho použít, aby odstranili mou životní lásku. Proto tebe schovám do šatníku, aby mi tě nikdo nevzal… Tohle se prostě NEDÁ nečíst a s přibývajícími díly autorka získává můj větší a větší obdiv a respekt - ať pije cokoli, chci to taky!)

Aleksandra Janusz se osudové pubertální lásce vyhnula, čímž mi dala už tak dost silný důvod knihu přečíst. Dalším důležitým faktorem potom bylo, když jsem se dočetla, že autorka je (nebo spíš byla, teď už musí mít dávno hotovo, přece jen je o čtyři roky starší než já) rovněž doktorandkou, takže jsem prostě musela vyrazit očíhnout polskou konkurenci.

Sama za sebe musím říct, že kniha mě nezklamala, dokonce mě mile překvapila (výhoda toho, když ke všemu přistupujete s nedůvěrou a skepsí). Ač se jedná o prvotinu, autorka si vytvořila vlastní styl, ale současně se drží při zemi, neexperimentuje, nesnaží se tvářit, že předává hluboké poselství a její dílo jednou vstoupí do dějin literatury. Nesnaží se nikam nabubřele povyšovat a shazovat při tom své konkurenty, když naráží na notoricky známá a populární díla, netvoří na jejich úkol laciné vtípky, ale začleňuje je do vlastního světa naprosto hladce. Jistě, člověk tyto intertextové narážky vnímá, ale AJ se je ani nesnaží maskovat (tím způsobem, aby stejně všichni věděli, oč jde a ušklíbli se při tom). Většinou tyto věci nemám ráda, ale zde mi to kupodivu nevadilo. Možná proto, že to bylo vyjádřeno explicitně, vystaveno na odiv i těm, co se v žánru nepohybují tak dlouho. Ať již zmínila Bradavice, Matrix, StarWars…, ani jednou jsem neměla pocit, že by si rýpla. Vím, že jde o maličkost, která většinu čtenářů stejně nezajímá, ale prostě mě to potěšilo, takže jsem to musela napsat.

Nevím, jestli další věc popíšu dostatečně srozumitelně, protože mám úžasný dar kódovat své nejjednodušší myšlenky takovým způsobem, abych je zpětně nepochopila ani já, nicméně pokusím se. Nadchl mě autorčin přístup k příběhům, k naraci. Nemluvím tady o dějích, o kompozici, o začleňování a vytváření mýtů (to až později), nýbrž o její stálé upozorňování na narativnost a svět příběhů jako takový. Nelekejte se, není to nic, co by čtenáře odvádělo od četby, nejde o žádné filozofování, vlastně to ani nemusíte vnímat, není to nic explicitního, nebo snad něco určujícího, bez čeho byste nemohli knihu číst. Je to jen malinká třešinka, kterou můžete spolknout. Nebo nemusíte. Já se ale musela na několika místech potěšeně usmát a vždy mě napadlo jediné - oslava narace.

Ale teď již ke knize jako takové, mé rozplývací nepodstatné detaily nechme stranou.

Aleksandra Janusz zasadila děj své knihy do města Farewell, moderního města v současném světě, města, které má své divoké čtvrti, chudinské čtvrti, průmyslovou čtvrť, kostely, školy, bary, kluby, park, opuštěné továrny, ubytovny pro bezdomovce, zkrátka téměř vše, co má město mít, aby se tam mohly držet všelijaké živly. Nezůstává ale pouze v přítomnosti, jak tomu dost často v obdobných knihách bývá, ale daří se jí své hrdiny vcelku úspěšně propojit i s minulostí, což byla další z věcí, co mě docela zajímala - jak si poradí takto mladá autorka s atmosférou Woodstocku, prohibice apod. v krátkých odkazech a narážkách, na něž narazíme už na první stránce, aniž by to vypadalo lacině a falešně. Mohu říct, že pro mě osobně se Farewell stalo městem, co prožilo velice zajímavou minulost - a ona tu byla stále cítit. Každá ulička k něčemu odkazuje, město nežije jen v aktuální přítomnosti, ale vše má nějaký důvod, nějak se dostalo do současného stavu. To je další věc, kterou v obdobných knihách často postrádám - můžeme dostat detailní popis místa, ale vstupujeme do něj zvenčí a setrváváme na povrchu, skutečně necítíme, že to místo žije, necítíme v něm pulzovat život, nevnímáme, že vše bylo nějak utvořeno, něco k tomu vedlo, prostě se to jen neobjevilo… Ano, pokud je historie města důležitá, většinou dostaneme legendu o jeho vzniku - ale jako by se k němu ani nevztahovala. Stojí odtržena od současnosti a jen na sebe pokukují jako pár na rande sjednaném naslepo - kdo zatraceně jsi a co s tebou? Město Farewell žije a samo o sobě se stává živoucím aktérem příběhu.

Hrdinů zde potkáme několik. Farewell je město mágů - a jedním z nich se hned na počátku stane i Eunice Wightová, problémová studentka bouřící se proti jakýmkoli autoritám. Eunice se snaží najít si svou vlastní pravdu o světě a volí cestu téměř každého dospívajícího člověka - revoltu proti všemu, co už z dálky vypadá, že by mohlo být pravidlem nebo doporučením. Naštěstí kniha nestojí na jejím spratkovském chování, takže to může číst i někdo, kdo má období bouře a vzdoru již za sebou - nebo koho minulo. A ačkoli se chová, jak se v jejím věku od rebelů očekává, přece jen je již znát jistý nadhled a odstup ze strany autorky, která sama na její chování upozorňuje. A opět to nepůsobí rušivě. Vlastně se mi hodně líbilo, jak AJ upozorňuje přímo na spoustu věcí, kteří jiní autoři nechají vyplynout z četby. Něco vypíchne a na chvilku tak čtenáře vytrhne z četby, jako by mu tak obrazně řečeno řekla Poslouchej, povídám ti příběh, ale neruší to. Nedožene vás to k tomu, abyste se zamračili a odpověděli jí Trhni si nohou, ale spíše k tomu, abyste se pohodlněji opřeli v křesle a řekli jí Tak povídej, poslouchám.

Eunice se samozřejmě začne vzdělávat ve svém "oboru", tento proces je ale zcela přeskočen, nenavštěvuje žádnou kouzelnickou školu, takže nemusíte mít strach, že budete vrženi do dalšího školního románu pro náctileté čaroděje nebo upíry. Eunice se vzdělává u svého "mistra" Timothyho a po zjištění, co dokáže, se s ní setkáme až po roce, kdy už je naprosto právoplatnou členkou osazenstva Domu u vycházejícího slunce. Jak už to bývá, seznámíme se i s jejím rodinným zázemím, které není zrovna nic moc, ale také není tím, čím se od začátku zdálo. V tomto ohledu mi docela nesedlo vykreslení vztahu mezi ní a matkou, posléze otcem. Eunice žije pouze se svou matkou, která o sebe nedbá, jen sedí u televize. Příjezd otce ji lehce nadzdvihne ze stereotypu, ale to se dá čekat. Eunice ho viděla naposled před několika lety - upravený, o sebe dbající muž, světák, o němž si jako dítě vysnila řadu legend. Během krátké doby je ale nucena několikrát pozměnit své závěry o obou svých rodičích. Z otce legendy, dobrodruha atd. se vyklube můžete-hádat, takže by se dal hádat další vývoj vztahu. Eunice ale tímto zjištěním nekončí, je to jen "roznětka" pro vysvětlení toho, co se mezi jejími rodiči stalo. A pro Eunici přestává být tento muž dávným ideálem, ale naprosto střízlivě vidí, že tyto "romantické ideály" jsou v běžném životě naprosto k ničemu. Že velká gesta, dary, nebezpečné pouti a vše, co hrdinové dělají pro lásky svých dam, jsou sice neodolatelná na papíře a možná chvilku mohou fungovat i v životě, ale stavět se na nich nedá. Romantický hrdina není někdo, s kým byste chtěli jít životem - nebo se nedejbože nechat do něčeho zaučovat. Tento vývoj je v pořádku, trošku mi ale občas vadilo náhlé obhajování matky. Kde se v ní najednou vzalo tolik pochopení? Jistě, nebyla týraná, svou matku přese všechno asi milovala, ale po tom, jak tam byl jejich vztah do té doby vykreslován a jak byly popisovány její postoje, mi ten první obrat přišel dost násilný, i kdyby to třeba bylo jen nějaká rebelská distance vůči dokonalému/nedokonalému otci.

Příběh nestojí jen na Eunici, paralelně se tu vypráví příběhů několik (a spolu s příběhy se mění i vypravěčská perspektiva) a Eunice je jen jedním z nich. Seznamujeme se s mágy z Domu u vycházejícího slunce, z nichž nejvýrazněji byl představen např. Timothy, Eunicin "mentor", kybermág, který je po poslední válce upoután na invalidní vozík. S rozvojem technologií ale dochází i k rozvoji magie (funguje to cosi na principu odrazů, možná to trošku odkazuje na Amber) a Timmy si svůj hendikep nahrazuje v kybersvětě, kde ho fyzická omezení nemusejí trápit. Vůbec skutečnost, že se zde objevuje tolik forem magie, kdy každá konkrétní závisí na člověku samotném, se mi dost líbilo. Nemáme tu obecná pravidla, která je nutno ovládnout. Někdo funguje na základě kybernetiky, někdo víry, někdo matematiky… Autorka spojuje moderní technologie, rockenroll, mytologii a vytváří překvapivě fungující celek.

Další výraznější figurou (už zjevem) je Lloyd Dark, napůl Brit, napůl Asiat, dva metry vysoký šermíř, který nedá katanu z ruky a jezdí na motorce. Klišé jméno? Ano, stejně jako u Gabriela Shadea. Zase ty vypíchnuté věci. Do očí bijící žánrově kýčovité jméno, teatrální… V našich končinách patos moc nefunguje, neumíme to, aby to znělo přirozeně, nesedí nám. Hrdinství vnímáme jako něco pošetilého. V Polsku je situace trochu jiná. Ale AJ jde jinou cestou. Pokud se objeví nějaká z těchto pro fantasy a dobrodružné filmy (ano, spíš filmy než knihy) ikonických scén, většinou jsem měla tendence se pousmát, jako bych nečekaně narazila na starého známého. Ohledně těchto jmen, scén (Lloydův příchod atd.), podob autorka nabízí kouzelné řešení - odrazy lidských představ a jakéhosi kolektivního vědomí, naše očekávání sama formují podoby našich hrdinů i děsů. Na tomto principu funguje i proměnlivost démonů. A jako vedlejší produkt mě to smířilo i s převládajícími anglofonními jmény, kterým se dnes nevyhneme, ať čteme literaturu z kteréhokoli státu. Bohužel. Ale unifikace je v dnešní době, kdy se každý snaží být "cool" a originální, asi moderní.

Když už jsem nakousla další postavu - Gabriel Shade je zpěvákem rockové skupiny Neverland, jejíž texty najdeme po celé knize. Nechová se ale jako typická rocková hvězda. Jistě, dbá o sebe (ví, že je fešák a je na to zatraceně hrdý), ale po zkušenostech (však taky mágové měli dost dlouho na to, aby je získali) nedroguje a chová se (stejně jako ostatní mágové) v podstatě dost usedle.

Příběhy těchto postav jsou v knize rozvedeny nejvíce. První část knihy je řešena spíše jako několik volně souvisejících povídek o jednotlivých aktérech, takže to může působit lehce rušivě, pokud člověk očekává lineární čtení. Ve druhé části se ale vše slije a již máme tradiční "akci" s jasným cílem. Během čtení narazíme na několik otázek, něco se zodpoví, ale přibudou další. Příběh je relativně uzavřen, takže i když nebudete chtít pokračovat k dalším dílům, nehrozí, že neusnete naštvaní, že nevíte, jak to dopadlo.

Na konci se otvírá cesta k příběhům dalších postav, které byly zatím jen načrtnuty, a jistě i k dalšímu vývoji již představených postav. Příběh si otevírá cestu mnoha směry, místně i časově. Farewell není jediné magické místo. Připravovaný druhý díl se jmenuje po jednom z nich, Mandala, potom je tu ještě Zrcadlový zámek, o němž se zde jen hovořilo, ale přímo představen nebyl. Rovněž prostředí Nadsítě by jistě zasloužilo další prostor, stejně jako svět příběhů a nejrůznější mezivěty. Prostě míst, kam se z Farewell vypravit, je mnoho a většina vypadá zajímavě. Pokud jde o časové hledisko, když pomineme další směřování příběhu Eunice a ostatních, velmi zajímavé by bylo bližší seznámení s válkou, jejíž dopad změnil celé město, mágy, no prostě vše - a v souvislosti s ní i příběh Kaii (dle všeho by v tomto ohledu měla být má přání naplněna) a Kryštofa Poutníka. Zajímavé by jistě bylo dozvědět se i více o Emily a Titanii a nevadil by mi ani návrat Redfairyové. Vedle mágů Farewell obývají a navštěvují mnohé další nadpřirozené bytosti, které zatím nedostaly tolik prostoru - krysí lidé, upíři, zombie, chrliči, nymfy… A že jsou vztahy mezi nimi více než křehké, asi ani nemusím zdůrazňovat.

Touhu po romantickém čtení s prvky nadpřirozena kniha v žádném případě nesplní, to varuju ještě jednou (pro jistotu), ale jinak je to svět s velkým potenciálem a autorka ve mně v každém případě probudila zvědavost a očekávání, jak se popasuje s pokračováním.

***
Ukázky:

Světlo.
Bílé světlo.
Vznášelo se v prostoru, necítil bolest ani únavu. Kolem něj ve všech směrech proplouvaly terabajty dat, jejich stezky se neustále spojovaly a rozpojovaly, tvoříce nepravidelnou síť navzájem propletených příčin a důsledků. Složitější než cokoli, s čím se do této chvíle setkal. Nerozeznával žádné známé orientační body, ten systém neznal. Kolik času by musel obětovat, aby alespoň malou část tohoto místa začal rozumově chápat? Fascinující.
Pravděpodobně se nacházel v ráji.
Vyvinul obrovské úsilí, aby se jeho osobnost nerozplynula v mutujících informacích.
Timmy.
Timothy hawkins. Stříbrný rytíř.
Jmenuji se Timothy Hawkins. Kde to jsem?
Okamžitě se mu vrátila vzpomínka na to, co se stalo ve sklepě. Takže nežiji, skutečně nežiji pomyslel si Timothy. Zajímavé… takhle vypadá nebe pro informatiky? (s. 262, 263)

***
"Řekni mi," zvedl mírně hlas. "Řekni mi, odkud se berou příběhy. Jsme tím, co tvoříme, a tvoříme to, s čím jsme svázáni. Křížek, motorka, auto, dokonce i obyčejný rukopis. Dáváme jim část vlastní duše a ona tu zůstane navždy - i tehdy, když odejdeme do Světa příběhů. Nebo ještě někam dál. Kde leží hranice, Veroniko? Co se děje s duší, když se rukopis stane magickou knihou? Roztrhne se vedví, nebo začne pučet? Množí se duše dělením jako nezmaři nebo kvasinky? Vrháme stíny ne všechno, co míjíme?" (s. 319)

***
Aleksandra Janusz
Dům u vycházejícího slunce, Město mágů, kniha první
Brokilon, 2011
333 stran

Pokud vás kniha zaujala, další informace najdete i na stránkách Brokilonu, kde si můžete přečíst i úvodních několik stran příběhu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lin Lin | Web | 11. března 2012 v 13:24 | Reagovat

pěkný obal :-D  :-D  :-D  :-D

2 Lin Lin | Web | 11. března 2012 v 13:39 | Reagovat

ehm: takže tedy k textu:
1) neutahuj si z Eleny.. to není žádná sranda, když ti někdo ukradne deníček.. teď už si ho aspoň holka píše na počítač.. jen by ji mohlo zaskočit, kdyby někoho napadlo přinést flashku, udělat Ctrl-C, Ctrl-V a byla by v hajzlu.. za chvíli by byl jejího deníčku plný facebook. ale vraťme se k domu u vycházejícího slunce
2) jsem ráda, že tě narace tak potěšila, ať už je to cokoli. mimochodem, vůbec jsi tam použila hodně takových pěkných slov.. to vážně existuje, nebo si je vymýšlíš?
3) a dostávám se ke knize: páni, takové chvály.. to už musí být něco, když se nad tím tak rozplýváš.. možná si to někdy přečtu (až se prokoušu přes TVD a TB). ale žádná romantika s prvky magie? :( hmm.. to je taková škooooda, ty, co jsem četla, stály za to..

3 P. D. P. D. | Web | 11. března 2012 v 13:51 | Reagovat

[1]: potvoro :-D  :-D  :-D  :-D kdybys neměla stejný připojení, tak tě bloknu :-D

[2]: 1) já vím, já to četla :-D  :-D a ohledně toho pc - vždyť jí to přepisujou!!! :-D  :-D  :-D (se do ní nenavážím, vždyť ti to čtu, abych nevycházela s kontektu se světem mladých :-D )
2) všechny bohužel existujou, ale jednou si taky pár pěkných stvořím, neboj. a pokud jde o to, co znamenají - to si říkáš gymplák? co vás tam jára učí?? si za ním asi zajdu, ať omezí skládání poezie a vrazí vám slovník. ve skříni mám vlašína, můžeš kouknout.... případně "UFG" taky stačí :-D ten chlap nějak fláká svou práci. to jsou ty poletušky, pořád v oblacích.... :-D
3) to víš, národnost nahodí první hvězdičku a pak už to stoupá... :-D  přes tvd přelezeš hned, kdyžtak ti další nekoupím, a ono to půjde. s tb to bude horší, jestli plánuješ jen aj verzi, kdyžtak to nacpeš mezi to...  vlastně jedna velká láska tam je, neboj - chris a kaia ;-)
kdyžtak je v knihovně, cestu máš volnou ;-)

4 denice denice | 11. března 2012 v 21:42 | Reagovat

Navnadila jsi mě tak, že jsem si knihu rezervovala v knihovně. Poláky mám taky ráda, od Sienkiewicze po Sapkowského a Pilipiuka (určitě znáš, ale pokud náhodou ne, vřele doporučuji).Díky za tip.

5 P. D. P. D. | Web | 11. března 2012 v 22:07 | Reagovat

to mě těší :-)
pokud jde o sapkowského, na oho taky nedám dopustit, i když narrenturm a dál jsem nedala, ačkoli doma máma čeká to na dočtení (někdy), zmiji jsem nepořizovala ani když to měli v akci, jestli po tom někdy sáhnu, tak spíš v knihovně. zaklínač, to je ale prostě moje láska :-)
sienkiewicze jsem taky potkala, ale spíše jsme si řekla ahoj, než abychom navázali intimnější vztah. spíš mě vzak kolega lermontov a jeho démon, i když za to spíš může nějaké trdlo, co nechalo knihu v učebně fyziky, takže po dobu přestávky se stala největším hitem v celé třídě. scéna, kdy jsme deklamovali "přijď, ó duchu potměšilý" (nebo jak to tam bylo) a přišel náš fyzikář, neměla chybu :-D
a pak taky miluju olgu tokarczuk, teď v sobotu bychom tu s ní měli mít besedu, tak zvažuju, že na ni dojdu podívat

6 P. D. P. D. | Web | 11. března 2012 v 22:19 | Reagovat

mně se na nich líbí, že díky jiné společnosti a jiné mentalitě v jejich dílech patos i hrdinství působí přirozeně, kdežto u nás je to většinou... divné...

7 denice denice | 11. března 2012 v 22:42 | Reagovat

S poslední poznámkou naprosto souhlasím.
A přímo ti závidím, že tě ještě čeká několik probdělých nocí nad Božími bojovníky a spol., až jednou dostaneš tu správnou náladu. Se mnou týden nebyla řeč, dokud jsem to nedočetla. A bonus byl pohled bratrů Poláků na husitské hnutí, neskutečná zábava, opravdu.

8 P. D. P. D. | Web | 11. března 2012 v 22:49 | Reagovat

já načala narrenturm - a skončila. pustila jsem se do toho hned, jak ro vyšlo, hotová ze zaklínače, ale nějak mě to tehdy nevzalo a od té doby jsem se k tomu nedostala. sice paní z našeho fantasy a sci-fi knihkupectví říká, že mě nechápe, že všem se to líbilo víc, ale geralt je prostě geralt :-D a od té doby se mi tu sešlo pár knih, kterým dávám přednost, takže husiti čekají.... je to plánováno přečíst, ale zatím není kdy... každopádně až dočteš aleksandru janusz, dej vědět, jak se ti to líbilo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama