Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

The Artist a pár nesouvisejících věcí

9. února 2012 v 23:39 | Paccia Domna |  *Přišel jsem, viděl jsem
Slibuju, že na nějakou dobu tohle bude poslední (nejen) "filmový" článek. Ostatně, nemusíte to číst, že? :D



Nezačínám tady nový trend, jen mám dneska nějakou prapodivnou náladu. Doufám, že za to nemůžou včerejší koktejly a kvasničáky v hororbaru, protože jestli ano, už tam nepáchnu. Tenhle stav se mi nějak nepozdává.

První věc, co mě měla upozornit, že se něco děje, byla, že jsem necítila strach, když jsem procházela okolo zrcadel. Jak už jsem psala Colleen, zrcadla a já, to je něco neslučitelného. Ne že bych si myslela, že jsem nějaká zrůdička, to nejsem, mám své horší dny a lepší dny (i když se to moc neliší) jako každý druhý. Nebo i první. Ale vůči těmhle uhlazeným ploškám chovám hluboký respekt a cítím k nim naprosto iracionální hrůzu. Zatímco spousta lidí netuší, kde k podobným stavům přijde, já to vím zcela přesně. Kdysi jsem měla sen. Bohužel to nedopadlo jako u Martina Luthera Kinga a já vyvázla s tímhle. Pak stačí čas od času zhlédnout něco jako Střepy v hlavě (vynikající Lena Headey) a máte to spočtený. Malá odbočka z chaosu mých myšlenek - vždycky mě vytáčelo, že ty blbky v hororech a podobných filmech musí furt čučet všude možně, aby je mohl v nestřeženém okamžiku někdo (případně něco) překvapit - ony pak zvednou hlavu, ono to stojí za nima, já to čekám a stejně se leknu. Úplně nejlepší je to v koupelně. Stojí u zrcadla, kouká do něj, pak se skloní, přeruší oční kontakt... narovná se - a je to v háji. Po Střepech jsem ale zjistila pěkně blbou věc - když si čistíte zuby, tak to zatracený zrcadlo celou dobu hypnotizovat nemůžete, ať se snažíte jakkoli. Pokud si nechcete naplivat pastu do... na sebe. Lidstvo je zkrátka odsouzeno k zániku.

Druhá věc, co mě měla zalarmovat, byl okamžik, kdy jsem se začala rozplývat nad nějakými miminy, co hodila koleženka na facebook. To taky většinou nedělám, jenže ty fotky byly... No, prostě nádherný.

A do těhle stavů přišel film The Artist. Zaujal mě už trailer v kině, takže jsem do toho šla s jistým očekáváním. Dostalo se mi něčeho zcela jiného, ale tak nějak to nevadí. Příběh je (záměrně) vystavěn jako podle šablony, takže od začátku naprosto přesně víte, jak to dopadne - a docela přesně můžete i odhadnout, jak se k tomu dostanete. Jedno staré klišé (Ok, vím, že to spojení nedává moc smysl. Všechna klišé jsou - by měla být - stará. S rozmachem zlozvyku používat termín "nové klišé", což by měl být téměř protimluv, se to ale vytrácí, takže si dovolím jedno "nelogické" spojení, ať víme, co tím myslím.) střídá druhé staré klišé, jako by si příběh dal za cíl najít jich co nejvíc a poskládat je vedle sebe, aby nám řekl: "Hele!" Ale ono to překvapivě neruší. Všechno to tak krásně drží pohromadě a probouzí nostalgii, že se chvílemi cítíte jako skutečný pamětník a ta klišé spíše vítáte jak staré přátele, které si můžete postupně odškrtávat a říkat jim důvěrně ahoj. Alespoň na mě to tak působilo, takže nějaké "BANG!" a podobné "zvraty" u mě vyvolávaly spíš pousmání, nikoli ale v negativním, nýbrž jen čistě pozitivním smyslu slova. Jako bych si opravdu chtěla odškrtnout každičkou "klišoidní" chvilku obdobých filmů. The Artist tyto momenty nezastírá a to je na něm sympatické.

Sympatická je i celková stylizace do němého filmu, takže ani nemusíte lovit titulky na dně plátna a můžete se prostě jen kochat. Text je - no, prostě jako v němých filmech - a tu jednu občasnou tabulku si přeložíte sami. Mezi současnými ukecanými hlubokomyslnými filmy příjemná změna. K tomu výborně zvolená hudba a naprosto úžasný casting. Bérénice Bejo a Jean Dujardin jsou ve svých rolích přímo ohromující - jako by skutečně vyskočili z němého filmu, aby nám předvedli svůj svět. Srdce se mi zatetelilo i nad Jamesem Cromwellem v roli řidiče. Scéna, kdy ho zapadající herecká hvězda Valentin propouští, je... Jo, je to brnkačka na city, ale komu to vadí? Další scéna, co mi utkvěla v paměti, je Valentinova noční můra. Svět přestává mít zájem o němé filmy, ale on odmítá začít mluvit jako Peppy, a tvrdohlavě zavrhuje možnost se přizpůsobit. A náhle zjistí, že vše má svůj zvuk. Vše zní. A on se snaží mluvit, křičí, ale nevydá ani hlásku - a na zem dopadne s ohlušující ránou list.

The Artist není film, na který by měl člověk nutkání koukat každý večer a chroupat k tomu chipsy. Ale pokud se vám zrovna trefí do nálady, může ve vás probudit nostalgii, o které jste ani netušili, že ji můžete cítit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yominis Yominis | Web | 10. února 2012 v 0:20 | Reagovat

Důvod, proč se nedívám na horory. Vždycky jsem se pak bála:
a) odtrhnout oči od zrcadla,
b) být sama v místnosti se zrcadlem,
c) být sama v místnosti
d) být v místnosti
e) být.
Podle toho, jak moc strašidelný byl horor, podle toho konkrétní písmenko :-D

2 Lily Lily | 10. února 2012 v 9:12 | Reagovat

Jo musím se přiznat, že čím jsem starší tím víc se hororů bojím.. úplně mi stačí moje praštěné sny.. zrovna dnes jsem si užila 3 verze toho jak ošklivě zemřít.. no jen si vyberte.. spálí vás blesk, rozškube tornádo nebo rozžvejká obří žralok..?? Rozhodně si k tomu nemusím přidávat horory, tohle je postačující :-?

3 P. D. P. D. | Web | 10. února 2012 v 9:59 | Reagovat

[1]: krásné shrnutí, sama bych to líp nenapsala, přesně to sedí... :-D

[2]: já si své naštěstí nepamatuju, protože když si je pamatuju, tak to stojí za to. naposled se mi zdálo něco o seřezávání obličeje a pak mi zakázali jim své sny vypravovat... :-D

já se hororům taky vyhýbám, seč mohu, ale občas mě něco upoutá. pak si kouknu na csfd, tam to má nízké hodnocení, spoustu komentářů, že se nikdo nebál, že to bylo jasné a bla bla bla... tak si řeknu, že dobrý, to zvládnu... a pak z toho mám děs půl roku. včera, co jsem tady napsala jen název, už jsem zase byla ve sprše vyděšená, fakt paráda.
ale já k tomu ani ty horory nepotřebuju, já mám bohužel v tomhle ohledu dost dobrou fantazii sama - a dovedu se sama během okamžiku dostat do stavu, kdy se bojím vylízt z baráku a celou cestu na zastávku si přeju být neviditelná...

4 Elza Elza | 10. února 2012 v 11:48 | Reagovat

[3]:...jen z baráku? Já se občas bojím spustit v noci nohu z postele... :-x

5 P. D. P. D. | Web | 10. února 2012 v 14:17 | Reagovat

já v noci nikam nechodím :-D všechno musí počkat do rána :-D

6 Sargo Sargo | 11. února 2012 v 21:58 | Reagovat

Při hororech se nebojím - žádný ještě nebyl tak strašný jako cokoli, co jsem na sebe schopná vymyslet za pět minut. :-D Navíc nic horšího než porod se mi stát nemůže a to už mám splněno :-D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama