Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

65. kapitola

26. srpna 2011 v 2:25 | Paccia Domna |  * Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho II - Neplánovaný pád rytíře v nablýskané zbroji
Pád 2 65. Tak ještě pár a jsme na konci.



Zatímco studenti druhého ročníku trávili velikonoční prázdniny výběrem předmětů do ročníku třetího (a já se modlila, ať se vyhnou tomu mému), já je hodlala strávit ve svém domě, protože se mi nechtělo riskovat, že si Brumbál vzpomene se slavením Velikonoc a my budeme studentům schovávat vejce po hradě. Navíc Zlatoslav byl schopen pustit do toho několik růžových králíků a kuřat - a já taky nemusím být u všeho. Proto jsem se rozhodla využít toto období k něčemu, co jsem již chvilku odkládala - a napsala drahému čistokrevnému, jestli se cítí ohledně ministerských (weasleyovských) prohlídek v bezpečí, ať si vyzvedne své zavazadlo. Rufus jel samozřejmě se mnou, protože Argus se netvářil nejpřátelštěji, kdykoli mě potkal. Začalo to ve chvíli, kdy ho Brumbál požádal, ať promaže hlavní vchod do hradu. Protože jsem se ho k tomu snažila přimět já několik hodin předtím, pochopil, odkud vítr vane, takže jsem uvítala každou příležitost dostat se z jeho dohledu. A dosahu. Za nastávající situace by tedy nebylo zrovna nejvhodnější nechat se přistihnout s bájnou opicí, která v Bradavicích oficiálně neexistovala. Pokud šlo o Damiena, jeho naše osobní "neshody" nikterak nepostihly, protože si pořád vykračoval v Argusových stopách, a jakkoli se tvrdí, že kočky nemají mimiku, on již získával ten neskutečně protivný výraz paní Norrisové. To se pak buď odnaučí, nebo ho Argusovi věnuju natrvalo.

Nalila jsem horkou kávu do šálků a přichystala Rufusovi nějaké kiwi, banány a mandarinky, co jsem ráno koupila ve vsi…v městečku, než stihli zavřít obchod z důvodu nějakého prázdninového volna. Prodavačka se tvářila nebezpečně přátelsky, ale já měla problémy ji kamkoli zařadit. No, matkou žádného z mých dětí nebyla, tak mě to ani nijak moc netrápilo. Přátelsky jsem jí kývla na rozloučenou a vyklidila pole, než bych byla nucena ještě zavést nějakou konverzaci. Nějak se mi to vymklo z rukou. Má představa života ve společnosti spočívá v tom, že zapadnu - v tom smyslu, že splynu s pozadím a všichni mě ignorují jako něco nudného a nezajímavého (ostatně daří se mi to celý život téměř na jedničku). V žádném případě se nechci aktivně zapojovat a podílet na jejím chodu. Občas mě sice přepadne osamocený záchvat společenskosti, ale setkání s kýmkoli ze zástupců lidstva ho zpravidla vyléčí. To, že jsem s někým natírala trávu nazeleno, ještě neznamená, že začnu navazovat sousedské vztahy. Jednoho souseda (i když lehce mimoúrovňového) už mám a ten mi bohatě stačí. Navíc mé bydlení může kdykoli ovlivnit libovůle domácího skřítka…

"Vyhýbáte se mi?" Tolik lidí žije v té díře pod kopcem, a já musím potkat toho jediného, co znám jménem - a kterému jsem se opravdu snažila vyhnout, protože prvotní družné tendence mě již opustily.

Nasadila jsem (dle mého názoru) okouzlující úsměv, obrátila se a bez mrknutí oka zalhala Lucasovi do tváře. "Ne, samozřejmě že ne. Jen jsem právě dorazila a nevím, jak dlouho se zdržím." (Tímhle stylem moc dlouho ne.)

"Dnes večer se koná to představení. Přijdete? Děti by měly jistě radost." Jasně, všechny děti jsou blahem bez sebe, když se pohybuju v jejich blízkosti. Nadechla jsem se k odpovědi, když zaskřípěly brzdy a kousek od nás zastavil žlutý sportovní bourák. Ve značkách aut se nevyznám, ale mohu s čistým svědomím říct, že tohle byla ta nejžlutější žlutá, jakou jsem kdy viděla. Několik lidí, co se pohybovalo v blízkosti, se přestalo pohybovat a zvědavě zíralo na auto, jaké se hned tak někde nevidí. Mě automobilový průmysl nevzrušuje, a tam jsem dokončila nádech a vysvětlila Lucasovi, že nevím, jestli večer ještě budu ještě tady, protože mám ještě pár věcí k zařízení. Další lež, protože jsem se tu chtěla původně zamknout do konce prázdnin, abych se vyhnula čemukoli bradavickému.

Někdo zapískal. Bylo to takové to obdivné hvízdnutí, které se mě nikdy netýkalo. Protože ale cosi za mými zády upoutalo Lukovu pozornost, podívala jsem se také - a v ten okamžik jsem věděla, jak se cítil Zlatoslav, když jsme spolu byli u Aberfortha. Kráčelo k nám něco nepřehlédnutelného, dokonale sladěného se svým autem. A k mému zděšení to zvedlo ruku, zamávalo a zavolalo: "Hej, Julie!" Ačkoli bylo poměrně chladno, Gloria měla na sobě letně vypadající žluté šaty s černým lemováním a černou stuhou v pase, doplněné žlutočerně pruhovanými punčochami. Rozpuštěné ohnivé vlasy ve mně probouzely nezdravou závist. Zase. Vypadala jako někdo, kdo si odskočil z focení módního žurnálu, nebo někdo, kdo právě utekl z výlohy obchodního domu. Měla jsem sto chutí říct Lucasovi, ať zavře pusu a neslintá, ale ušetřila jsem si zbytečnou práci a mlčela.

"To je ale neuvěřitelná náhoda!" spustila a předvedla perfektní lockhartovský úsměv.

"K neuvěření," potvrdila jsem, ale Gloria velkoryse přehlédla sarkazmus v mém hlase a rozzářila se ještě víc. Zase jedna věc, která je u Lockharta asi nakažlivá. Pak jsem si rozvzpomněla na něco jako slušné vychování a navzájem Lucase a Glorii představila. Lucas se zatvářil trošku zmateně, když jsem Glorii uvedla jako sestru přítelkyně svého kolegy, ona se ale jen usmála a opravila mě. Prý "švagrová" postačí. Pokrčila jsem rameny a nějak zamluvila onen trošku trapný fakt, že o Lucasovi nemám co říct.

"Hodím tě domů, bydlíš někde tady?" zeptala se, když si odbyli vyjadřování toho, jak je tohle setkání těší. Glorii bylo ve skutečnosti fuk, ale Lucase opravdu těšilo. Utvrdila jsem se v rozhodnutí, že ji s žádným mužem v mém okolí nikdy neseznámím.

Asi za půl hodiny jsme se tedy usadily u mě v obýváku a Rufus nám střídavě nosil oloupané dílky mandarinky. A pak se nám je snažil nenápadně ukrást.

Očividně měla něco na srdci, ale nevěděla, jak do toho. Chvíli jsme mluvily o tom jediném, co nás spojovalo. Člověk si vždycky rád popovídá o Zlatoslavovi, že? Plynule jsme od něj přešly ke Quirinusovi. Tedy já přešla, nějak… Vlastně jsem to téma chtěla ukončit hned, sotva jsem ho začala, ale bylo zvláštně osvobozující o tom mluvit, i když věci, které mě tížily nejvíc, jsem musela z pochopitelných důvodů vynechat. Jsem vynikající autocenzorka. A ona mě opravdu poslouchala, žádné zdvořilé přikyvování a myšlenky u včerejší večeře. Bylo mi to podezřelé, protože většina lidí se mnou jedná, jen když ode mě něco chce, a potom hned mizí. Ona se k něčemu rozhoupávala, ale stále se neměla k tomu, aby to vyslovila. Ale aspoň mi pomalu došlo, kdo mě sháněl u Aberfortha a nechtěl být prozrazen. Odhalení skutečného důvodu těchto složitých pokusů o náhodné setkání mi ale zůstalo na později, protože se mezitím dostavil Lucius. Ve dveřích jsme si vyměnili krátký zdvořilý pozdrav. Zdál se mi nějak nesvůj, jako by se přede mnou snažil utajit více věcí než obvykle. To nebylo dobré, protože jsem z něj pár informací chtěla dostat a tyhle "tajné" dny mi v tom dvakrát nepomáhaly. Uvedla jsem ho do obýváku, kde se mělo odehrát další představovací kolečko, ale neodehrálo, protože Lucius zamrzl už na prahu a má návštěva se na okamžik také zatvářila, že ten, co přišel se mnou, není zrovna její vysněný princ. Bleskurychle se ale opanovala a vyskočila z pohovky s nově našroubovaným úsměvem.

Děkuju za kávu, ale musím už běžet. Krátké mrknutí na Luciuse, spíše studené gesto než něco koketního. Letmo mě políbila na tvář a za pár okamžiků již pod koly jejího auto zaskřípal štěrk na mé příjezdové cestě. Lucius celou dobu držel nečitelný výraz, až když byla pryč, vypadlo z něj, že tohle pro mě není ta nejlepší společnost. Jaké překvapení! Kdokoli, s kým se stýkám, pro mě není dobrá společnost. Podle Luciuse, podle Severuse, podle mých milovaných rodičů, podle Sibyly… Až Brumbál zjistí, kolik lidí se mi snaží mluvit do osobních kontaktů, dostanu k seznamu vhodných lidí ještě časový harmonogram.

"Znáš ji?" Ráda bych se dozvěděla víc o věcech, které se mě mohly osobně týkat, ale nějakým řízením osudu jsem se už od narození pohybovala jen mezi lidmi, kteří mi neřeknou nic, co už sama nevím. Pokud nenastane výjimečná situace. A ta moc často nenastává.

"Odkud ji znáš ty?" vrátil mi otázku.

Rozhodla jsem se ukázat mu, jak funguje komunikace, když funguje - a jeho otázku zodpověděla.

"Potkaly jsme se u našich na jedné společenské akci letos po Vánocích." Chvíli si mě prohlížel a potom přikývl.

"Co o ní víš? Nebo o její rodině?"

"Nic moc," odpověděla jsem popravdě. "Proč?"

"Než jsme se poznali, měli jsme co dočinění s touhle rodinou. Nejsou to lidé, se kterými se chceš zaplést, věř mi." Hezký eufemizmus pro období, kdy byl smrtijedem.

"Nevypadá nebezpečně," namítla jsem. Gloria byla rusovlasý skřítek s uličnickým úsměvem, který jí odečítal léta (potvoře), Victoria byla vším, co patřilo ke krásné noblesní dámě (potvora), a Valeria byla ozdobnou dekorací, ať se vyskytla kdekoli a s kýmkoli (potvora č. 3). Připouštím sice vysoce pravděpodobnou možnost, že vedle toho mohly mít i nějaké schopnosti, pokud šlo o magii, ale jistě se nejednalo o nic, čím by zbořily svět. Takže jsem zase zapnula ignorovací režim Luciusových dobře míněných rad. Ono už samo o sobě to vědomí, že se vám do volby přátel snaží mluvit bývalý smrtijed a říká vám, kdo je pro vás vhodný a kdo ne, působí poněkud komicky. Místo důvěry vzbuzuje spíše pousmání. Ale nebudu se tady momentálně šklebit Luciusovi do tváře. Ne dokud od něj chci pár věcí.

"Neměli jsme příležitost si promluvit o naší návštěvě ministerstva," přehodila jsem výhybku a doufala, že to vlak zaregistruje a vydá se po správné cestě. Jestli měli smrtijedi na Sibertovu rodinu pifku, byl to jen problém smrtijedů a Sibertovým to přičítalo pár kladných bodů. Abych mu nezvdala příčinu pojmout to jen jako konverzační frázi, konkretizovala jsem problém, který mi ležel na srdci. Střídavě již několik let. Když se s někým seznámíte a někdo při tom umře (i když vás ten někdo chtěl zabít), chtě nechtě si to udržíte v paměti i přesto, že několik následujících hodin strávíte v bezvědomí. "Co jsi tam zjistil o tom muži?"

Musel s tím počítat, a tak mi rovnou odpověděl. Vzácný jev. "Jmenoval se Donar Anson, smíšený původ, jedna z těch zbytečných a nevýrazných rodin." Luciusovo hodnocení pro 99% kouzelnické populace. Než stihl začít mluvit o tom, co všechno nedokázali a proč nestojí za zmínku, pokračovala jsem další otázkou, protože jestli tenhle rozhovor nepojmu dotazníkovou formou, nezjistím nic.

"A proč se jeho jméno vynořilo až teď? To za celé ty roky nikomu nechyběl?"

"Asi chyběl, ale jeho poslední žijící příbuzná byla zavřená v Azkabanu. Takže když Donatu letos propustili, asi se rozhodla zjistit, co se stalo s jejím bratrem. Naštěstí neúspěšně."

"Ona patřila k vám?"

Zamračil se. "Budeš se divit, ale v Azkabanu nesedí jenom bývalí smrtijedi."

"Tak co byli zač?"

"Tím si nejsem zcela jist. Tehdy tu operovala celá řada nejrůznějších skupin. Takové tu sice byly vždy a vždy budou, ale tehdy si mohly dovolit mnohem více, protože praktiky, za které by je společnost běžně odsoudila, mohly svést na smrtijedy. Takhle se zmizení připsalo na vrub smrtijedům a nikdo po tom ani později moc nepátral. Několik jsme jich odhalili a vyřídili ten problém, ale mnozí nám stejně unikli mezi prsty. Někteří z nich byli určitě i našich řadách."

"Takže vám poškozovali dobré jméno," shrnula jsem Luciusova slova a vysloužila si od něj severusovský pohled. Páni, čeho všeho já se ještě nedočkám! "Předpokládáš, že on patřil k někomu z nich?"

"Předpokládám."

"A proč šel po nás? Nebo spíš po tobě?"

"Nebo po tobě," doplnil.

"Jo, nebo po mně. Půlka kouzelnického světa je celá žhavá, aby si najala nějakého zabijáka na mou vraždu. Tak mizerný pedagog snad nejsem."

"To je vážná věc."

"Samozřejmě. Takže sestry Sibertovy chtěly jen zjistit, kde bydlím, aby mě mohly zabít ve spánku. Když se to tenkrát nepovedlo."

"Znáš i její sestry?" A bylo to zpět. Ten TÓN!

Hups.

"Jen krátce. Od vidění," odvětila jsem. Už zase jsme byli na špatné koleji.

"Ty znáš každého jen krátce," zavrčel.

"Nemůžu za to, že se mnou nikdo dlouho nevydrží. Zeptej se mé matky, potvrdí ti to."

Zvedl ruce v obranném gestu, aby dal najevo, že tuhle konverzaci prozatím vzdává.

"Brumbál nedávno navštívil váš starý dům v Godrikově Dole. Prý se chvíli pohyboval okolo a potom mluvil s Bathildou. Možná bys to měla vědět." Není moc věcí, co mě přimrazí k podlaze (mimo Lockharta), ale téhle se to povedlo.

"Proč?" vydechla jsem ohromeně. Proč zase? Co pořád řeší?

"Ani mé zdroje bohužel nejsou vševědoucí."

Takže to ještě neodeznělo. Dozvěděl se Brumbál něco, co by vědět neměl, a teď se snaží si to potvrdit, aniž by se mě zeptal? To je zajímavý způsob - obkroužit problém ze všech stran a nedotknout se ho.

"Tebe nic nenapadá?" zeptal se.

"Ne." Tentokrát jsem ani nemusela lhát. Přemýšlela jsem nad tím už několikrát od chvíle, kdy mi poprvé řekl, že Brumbál vykazuje nějaké podezřelé aktivity vůči mé osobě, ale výsledek se dosud nedostavil. Kdyby zjistil, co dokážu, pravděpodobně už bych byla bez místa. Nebo bych absolvovala dloooooouhý rozhovor o etice a zodpovědnosti. Že by se snad v něčem angažovali mí rodiče? Pokud ano, tak já budu stejně ta poslední, kdo se to dozví.

Byla jsem docela ráda, když už stál Lucius i se svou bednou před domem. Měla jsem zase spoustu věcí k přemýšlení, na které bych ale radši vůbec nemyslela, a jeden důvod, proč se cítit dotčená, uražená a naštvaná na Brumbála, který jsem jaksepatří využila. Pak že nemám citový život! Má drahá matinka by se divila! Já cítím spoustu emocí - vůči Brumbálovi, Severusovi a Lockhartovi. A velmi pestrých.

"Takže dalších prohlídek už se neobáváš?"

Potřásl zamyšleně hlavou. "Při té poslední jsem Arthura Weasleyho nechal, ať si něco najde, aby měl radost, tak už snad dá pokoj. Oceňuju tvou ochotu nechat si těhle pár věcí zatím u sebe a nechci ji zneužívat déle, než je nezbytně nutné." Tohle je co? Ohleduplnost? U Luciuse? Nějaké neurčité podezření mi zase začalo vrtat v mozku. Jsem na nejlepší cestě k paranoie. Skončím jako Severus. I bez Pottera.

"V pořádku."

"Slyšel jsem, že máš nového přítele. Gratuluju, i když si nemyslím, že mudla je důstojná volba."

Velmi zhluboka jsem se nadechla, protože se mi do úst tlačila spousta slov ne zrovna vysokého stylu. "Nemám a jak to víš? Copak kouzelníci nemají na práci důležitější věci než čmuchat kolem mě?"

Pokrčil nevzrušeně rameny. "Jsme malé společenství, nějak si drby opatřovat musíme. A Rita Holoubková nemůže být všude, i když by jistě ráda byla."

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 26. srpna 2011 v 16:53 | Reagovat

Tohle mi chybělo...

2 P. D. P. D. | 26. srpna 2011 v 17:08 | Reagovat

:)

3 Rosalinda Rosalinda | Web | 27. srpna 2011 v 10:12 | Reagovat

"Neměli jsme příležitost si promluvit o naší návštěvě ministerstva," přehodila jsem výhybku a doufala, že to vlak zaregistruje a vydá se po správné cestě.

Úžasné přirovnání :-D. Hrozně se těším na další...

4 Rosalinda Rosalinda | Web | 27. srpna 2011 v 10:13 | Reagovat

...Tedy tím myslím na další kapitolu, samozřejmě :-D

5 JSark JSark | 28. srpna 2011 v 15:47 | Reagovat

Tak, konečne sa ochladilo a prestala som sa prilepovať na počítač, tak som sa vrhla na nedočítané veci. :-P
A hneď sa objavil Lucius, mňam mňam. :-D
Inak čo sa to hovorí o paranoji? Že si paranoidný neznamená, že po tebe nejdú. 8-)

6 Sargo Sargo | Web | 28. srpna 2011 v 21:30 | Reagovat

Skvele. Miluju tvoje dialogy :-D

7 Sisa Sisa | Web | 29. srpna 2011 v 21:24 | Reagovat

Toto som potrebovala:-D Myslím, že pre mňa tvoje poviedky budú to, čo pre niektorých káva:-D Hneď mi je lepšie:-D Ale chýbal Severus:-D Som zvedavá, čo by ten povedal na "nového přítele":-D

8 larkinh larkinh | 29. srpna 2011 v 21:51 | Reagovat

Mám stejný názor na život ve společnosti jako Julie. Jen by mohli povolit likvidaci vlezlých jedinců.

9 Chavelierka Chavelierka | 19. února 2012 v 17:52 | Reagovat

Z tebe by taky jeden měl paranoiu :-D  :-D  :-D  Zase tolik náznaků a vedlejších informací, že člověk přemýšlí, jestli i ta opice je zkutečná :-D  :-D  :-D

10 P. D. P. D. | Web | 19. února 2012 v 19:16 | Reagovat

:-D když já tak nerada podávám informace... :D toho si užiju ve škole.... :-D

11 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 10:07 | Reagovat

Zjišťuju, že občas je nevýhodné číst to až po dokončení - nemůžu  napsat - Jé zase nová kapitolka :-D a povedená :-D

12 P. D. P. D. | 18. ledna 2013 v 11:06 | Reagovat

[11]: jen počkej, tímhle tempem mě za chvíli doženeš - a pak už to bude mé standardní tempo kapitola za měsíc.. ;-)  :-D

13 P. D. P. D. | 18. ledna 2013 v 11:07 | Reagovat

[11]: teď jsem to asi neodfajfkla... jestli jo, tak promiň za spam

14 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 11:09 | Reagovat

To jako pokračuješ? Jupí :-D

[12]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama