Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

61. kapitola

19. června 2011 v 17:25 | Paccia Domna |  * Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho II - Neplánovaný pád rytíře v nablýskané zbroji
Pád 2 61

Králíka! Obměnit šatník! Člověk, co si obléká totéž od chvíle, kdy jsem ho poznala, mi bude radit, ať si obměním šatník? Úplně jsem cítila, jak mi z uší stoupají obláčky dýmu. A proč?

Zastavila jsem se uprostřed schodiště. No jo, proč vlastně? Proč si na mě Brumbál jen tak vzpomněl a odvolal mě sem? Jestli se chtěl pobavit na Severusově reakci (o kterou by nakonec stejně přišel, protože Severus chvátal, aby stihl včas dokončit lektvar, než prošvihne tu správnou chvíli na přidání poslední přísady, ať pak zase nemusí odvětrávat celý kabinet), mohl si tady počkat sám, já o to zas až tak nestála. Jestli měl obavy o Lockharta, měl tady zbytek sboru, který by byl mnohem schopnější než já. Jestli chtěl zkazit možné rande, to se mu sice povedlo, jenomže o tom zase nemohl vědět. I když se tak tváří, vševědoucí stále ještě není. Ať jsem nad tím přemýšlela jakkoli, připadalo mi to přitažené za vlasy. Ale šance něco se tady od někoho dozvědět byly minimální.

Uvedla jsem se do pohybu, ať tam nestojím jak naprostý idiot. A když už jsem byla v pohybu, neskončila jsem ve svém poschodí, ale vyšlapala ještě další schody a zaklepala na Zlatoslavovy dveře. Nechtěla jsem být sama, o Severusovu přítomnost jsem nestála, Sibyla byla daleko (vysoko), trochu s hrůzou jsem si uvědomila, že po všech těch letech tady tu pořád nemám nikoho za kým jít. Ne že by se jím teď stal Zlatoslav. Jen byl nejblíž. Otevřel mi během několika okamžiků, celý rozcuchaný a levandulově fialový hábit pomačkaný.

"Pojďte dál," vybídl mě unaveně. A to se vyhnul Severusovi.

"Vlastně jsem vás spíš přišla pozvat ven. Co byste řekl na sklenku v Prasinkách?"

Čekala jsem téměř jakoukoli reakci. Mimo té jeho.

"Nemám co na sebe," odpověděl ustaraně a oběma rukama se pokusil si trochu uhladit vlasy.

"S tím bych si nedělala hlavu. Stejně tam budete s přehledem nejelegantnější."

Chvíli si mě pátravě prohlížel přimhouřenýma očima, jako by mě chtěl přistihnout při nějaké nekalosti. "Máte pravdu," usmál se nakonec uvolněně, když si uvědomil, o jakém podniku jsem to vlastně mluvila.

Lehce znepokojovala vyhlídka cesty přes bradavické pozemky, protože ani jeden z nás nebyl nadšencem do mezikrbového cestování, i když každý z jiného důvodu. Mě netrápilo, že jsem v cíli vypadala, jak kdyby mě někdo skulil ze svahu a pak strčil do ždímačky, jeho zase netrápil slabý žaludek. Ovšem cosi mi našeptávalo, že to by se změnilo, kdyby absolvoval jednu cestu se mnou. Ale nakonec jsme cestu až ke hranici zvládli překvapivě dobře. Jak jsem vyrozuměla, sobotu strávil doma, ale hned večer vzal roha, protože Valeria přišla s jarním úklidem. Při představě jejich sídla jsem ten postoj chápala.

"Jak vás vlastně napadlo to sklepení?" zeptala jsem se při té příležitosti.

"Mě? Brumbál u snídaně říkal, že-"

"Brumbál," zopakovala jsem si. "Aha." Takže teď už mohla jít logika stranou. To bude zase jeden z těch geniálních nápadů, co nikdo nechápal.

"Bylo to moc…?" Chvilku hledal slovo, ale pak usoudil, že to jde i bez něj. "Bylo to moc?"

"Klidně by to mohlo být i víc. Myslím, že to patřičně… nedocenil."

"Nejsem si jist, že je to chyba," zamyslel se. "Víte, on má neskutečně… konzervativní názory, pokud jde o úpravu čehokoli."

Potlačila jsem úsměv. "Vy jste se minul povoláním, měl jste být politik."

Pohrdavě si odfrkl. "Viděla jste pracovnu našeho ministra? Takový nevkus."

V ministrově pracovně jsem byla naposled před pár lety, s otcem. Většinou jsem se mu ale snažila vyhnout, protože si s nějakého důvodu myslel, že jakožto jeho dcera na něj můžu mít nějaký vliv.

"Takže vy jste byli se Sibylou spolužáci," obrátila jsem list a Zlatoslav zvědavě pozvedl obočí. "Byli jste přátelé už tehdy? Víte, neurazte se, ale jste oba tak… rozdílní." Diplomaticky řečeno, že si je pořádně ani nedovedu představit v jedné místnosti.

Pobaveně se usmál. "Neřekl bych, že jsme někdy byli blízcí přátelé," řekl nakonec. "Měli jsme… velmi odlišné názory na řadu věcí."

Zlatoslav a Sibyla že by mohli mít na něco odlišné názory? Spíš by mě zajímalo, v čem se mohli shodnout.

"Navíc je s ní strašná domluva, protože je přesvědčená, že má vždycky pravdu." Koho mi tahle charakteristika připomíná?

Všechny v Bradavicích.

"Ale úplně nejhorší je, že většinou ji i má," vzdychl. "Dříve či později."

"Věštila vám někdy něco?" zajímalo mě.

Zazubil se. "Myslíte cosi temného? Nesčetněkrát. Už během našich školních let mě strašila se Svatým Mungem a spoustou dětí. Ale jak vidíte, porodníkem jsem se nestal." Našpulil rty. "Myslím, že proto mě seznámila s mou ženou, v té době se tam starala o novorozence." Zarazil se. "S Valerií," dodal rychle, jako by mi to nedošlo.

"Jak je možné, že veřejnost neví, že máte ženu? Chci říct, jste stále v novinách, v časopisech…" Ta anketa v Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv se nedala přehlédnout, zvláště když ji všechny studentky tak vášnivě prožívaly a zakládaly si učebnice výstřižky se svými favority. Jednu zubící se fotku jsem našla i založenou v odevzdaném domácím úkolu.

"Jednak je lepší pro prodej mých knih, když vystupuju jako nezadaný - a Val s tím naštěstí nemá žádné problémy, a jednak by naše manželství asi ani úředně neprošlo."

Než jsem stihla zformulovat otázku, pokračoval: "Neměli jsme žádný oficiální obřad, který by musel být nějak reflektován v ministerských záznamech, takže ani nejsou podklady, o které by mohli novináři opřít své spekulace."

"A jaký obřad jste-?"

"Vedl to nějaký Sibylin a…" zasekl se, "Sibylin známý, jeden šaman, nebo jak tomu chcete říkat, takový zvláštní člověk." Zvláštní člověk. Přesná charakteristika kohokoli, kdo by se dal označit jako Sibylin známý.

"Ach," řekla jsem, když se na chvíli odmlčel. "A nechtěli jste to nikdy… oficializovat?"

"Ne," zavrtěl hlavou.

Protože jsme mezitím dospěli k hranici, odkud jsme se mohli přemístit, vzala jsem ho za ruku (abychom se pak v Prasinkách nemuseli shledávat) a přemístili jsme se.

U Prasečí hlavy bylo temno, i když bylo teprve odpoledne. Prodrali jsme se hustou clonou kouře k jednomu z prázdných stolů. Když jsem přestala slzet, rozhlédla jsem se, abych lokalizovala Aberfortha. Vybavoval se s nějakým zakuklencem v kápi, takže jsem počkala, dokud se nevrátil k barovému pultu, a pak jsem vyrazila za ním. Sotva zjistil, s kým tady jsem (Nemýlila jsem se - i ve své nenačesané a nevyžehlené formě sem neměl šanci zapadnout. Tenhle můj postřeh by ho jistě potěšil. To, že vyčníval jako maják na blatech, už asi moc ne.), zlomyslně se ušklíbl.

"Albus vás s ním poslal ven?"

"Měl by?"

Pokrčil rameny a nalil mi dva pohárky. Cestou zpátky na mě zamával kdosi s kápí přetaženou přes hlavu. Ten, se kterým před chvílí mluvil Aberforth. Protože se Zlatoslav zrovna snažil očistit svým hedvábným kapesníkem náš stůl, rozhodla jsem se mu dopřát na tu činnost chvilku soukromí a zamířila k neznámému. Až když jsem dorazila až k němu, poznala jsem, že neznámý není neznámý, ale známá. Glorie se na mě nervózně usmála.

"Máš chvilku?" zeptala se.

"Ale jistě… Nepřisedneš si k nám?"

Zaváhala, ale pak se zvedla. Ani v nejmenším nepřipomínala tu ženu z vánočního večírku. Vypadala neuvěřitelně všedně a obyčejně, ani tady, kde většinu osazenstva tvořila velmi specifická vrstva obyvatelstva, by si jí nikdo nevšiml.

"Vedu společnost," oznámila jsem Zlatoslavovi. Zvedl hlavu a oba na sebe na chvíli zůstali zaraženě zírat.

"Ahoj," řekla nakonec Gloria, přičemž předvedla naprosto dokonalý lockhartovský úsměv, a sedla si naproti němu, takže jsem musela za ním.

"Nikdy bych netušila, že tu narazím na vás dva," pokračovala.

"Vím, jak se cítíš," odtušil Zlatoslav. "Co tu děláš?"

Věnovala mu okouzlující úsměv. "Kšeftík."

"Úžasná náhoda."

"Zlatoslav mě nemá rád," naklonila se ke mně přes stůl a zašveholila.

"To není pravda," ohradil se dotčeně a pečlivě si otřel svůj pohár.

Shrnula si kápi na ramena. Vlasy měla stažené v ohonu, snad to byla zásluha absence osvětlení, ale vůbec neměly tak ohnivý odstín, jako když jsme se viděly minule.

"Jsem si jist, že profesorka nechce poslouchat tvé rodinné historky." To označení mě z jeho úst zarazilo, stejně jako snaha umlčet svou švagrovou.

"Nebuď tak škrobenej, na to holky nepoletí," dobírala si ho dál a pak se zas obrátila ke mně. "Nemůže mi odpustit, že jsem mu jednou řekla, že největší chlap u nich v rodině je jeho sestra."

"Vy máte sestru?" překvapila mě asi ta nesprávná část výpovědi.

"U Merlina, vy si vykáte?" vykulila Gloria oči.

Zlatoslav skryl tvář v dlaních.

"No, ráda jsem vás oba viděla," usmála se. "Pozdravuj věštkyni," nahnula se k Zlatoslavovi, vtiskla mu letmý polibek do vlasů a opustila nás.

Najednou jsem měla pocit, že o muži vedle sebe vůbec nic nevím, že to není ten, koho jsem znala, kdo doháněl Severuse k šílenství během každého společného jídla. Chvíli trvalo, než položil ruce zpět na stůl.

"Znáte to, když se celou věčnost snažíte vybudovat si nějakou pověst, a potom přijde vaše švagrová, kterou rodiče nenaučili, že člověk zvládne mít zavřenou pusu a přitom se neudusí, a všechno vám spadne jak domeček z karet? Říkal jsem Rie už několikrát, ať ji přiváže někde doma k boudě, ale to ne…"

"Myslím, že v téhle podobě ne."

"Buďte ráda. A kdyby vás někdy přepadla nějaká iracionální touha se vdávat, vezměte si jedináčka."

"Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že byste mohl mít rodinu…"

"No, sice si to mnozí myslí, ale opravdu jsem se tu nezhmotnil jen tak ze vzduchoprázdna."

"To mě ani-" … Ale jo, napadlo mě to. Představa rodiny složené z jemu podobných lidí by ve mně mohla zanechat traumatické následky.

"Nechme rodiny plavat," uzavřela jsem téma. "Chtěla jsem si s vámi promluvit o jiné věci."

Nasadil zpět svůj sebevědomý výraz, neblahou událostí na chvilku pošramocený, ale už zase vypadal, jako by se nic nestalo, a s předstíraným zájmem poslouchal.

"Když jsme spolu naposled mluvili o paměťových kouzlech…" Na chvíli jsem měla strach, že jeho tvář zase zmizí v dlaních, ale místo toho se nakonec jen zhluboka napil. "…říkal jste, že záleží na konkrétním kouzlu, na kouzelníkovi, který ho použil a tak… To ale není tak docela přesné."

"Ne?" zeptal se a věnoval mi jeden blankytně modrý pohled s bělostným úsměvem. Marná snaha.

"Takže se nabízejí dvě možnosti. Buď mi nemůžete pomoct, nebo nechcete."

Narovnal se a upřeně se na mě podíval. "Samozřejmě. Která z těch možností by se vám líbila víc?"

"Tím si nejsem jistá."

"Vždycky můžete jít za někým jiným."

"Jistě, úplně hořím nedočkavostí vyrazit za Brumbálem nebo Severusem. Děkuju pěkně."

"Vycházíte spolu přece dobře."

"Tu tečku jste měl udělat už za spolu."

Scvrnkl *) nehtem nějaký kousek nedopalku z povrchu stolu a otřel si ruku do dalšího kapesníku.

"Také si něčím nejsem jistý." Počkal na mou reakci a pokračoval. "Jestli si vůbec chcete na něco vzpomenout. Neuražte se, ale mám z vás pocit, že velkou část své minulosti záměrně pohřbíváte."

Na pár vteřin jsem na něj zůstala zírat. Jednak to NEBYLA pravda (jistě, byly věci, na které jsem nevzpomínala ráda a nevyvolávala si je každý den, ale nepopírala jsem je…, co nepřiznáte, nemusíte popírat), jednak bych se podobných soudů od něj nenadála. Nějak jsem předpokládala, že jeho vnímání světa končí s lemem jeho oblečení.

"Možná máte pravdu, ale jen v téhle jediné věci. Nejsem si jistá, zda si chci vzpomenout na to, co jsem musela zapomenout, protože se bojím, že za tím bude spousta potíží," lehce jsem se ohradila, cítila jsem potřebu se trochu obhájit.

"V tom případě nechápu, proč jste za mnou kvůli tomu vůbec přišla."

"Protože mě neskutečně vytáčí, že si někdo vůbec dovolil… a že nevím kdo…" vyhrkla jsem rychleji, než jsem měla v úmyslu. "Víte, že tohle je neskutečně elegantní způsob, jak se vyhnout tomu, jak někomu pomoct?"

Potěšeně se zazubil. "Děkuju. Mám nespočet dalších kvalit, o kterých stále ještě nemáte tušení."

"Myslím, že další dnes už objevovat nebudu."

Cestu zpět jsme strávili velice obohacující konverzací točící se kolem nebelvírského vyvoleného. Jakkoli byli se Severusem odlišní, v postojích k Potterovi byli vzácně zajedno. A stejně jako u Severuse, i v tomto případě konverzaci obstarával můj partner v dialogu. Já Pottera neučila, a tak mi byl upřímně fuk. Ale uměla jsem výborně přikyvovat a souhlasit, což Severusovi i Zlatoslavovi stačilo.

Vrátili jsme se akorát k večeři. No, dorazili jsme na ni o něco později, protože Zlatoslav se musel dojít upravit, takže jsem půl hodiny strávila v jeho kabinetu prohlížením nespočtu jeho zubících se fotografií.

"Jestli se vám některá líbí, velice rád vám ji podepíšu." Byl zpět v celé své šarmantnosti. S díky jsem odmítla.

Velká síň ještě byla více jak z poloviny plná, dokonce i většina kolegů ještě seděla na svých místech. Usadili jsme se mezi Severuse a Minervu, čím jsme zrušili tu pečlivě vytvořenou mezeru mezi ním a zbytkem sboru. Ocenil to vražedným pohledem směřovaným ke mně, na Zlatoslava se ani nepodíval. Toho to netrápilo a svou pozornost plně zaměřil na Minervu. K její bezbřehé radosti. "Podnikl jsem nějaké soukromé pátrání ohledně té takzvané Zmijozelovy nestvůry a dospěl jsem k řadě fascinujících závěrů." Zaslechla jsem jen prvních pár vět, Minervin povzdech a pak mě něco napadlo.

"Severusi? Nestrhl jsi někdy dneska ráno nebo včera Nebelvíru větší počet bodů nebo tak něco?"

Nechápavě se zamračil, ale mé potvrzení potvrdil. Takže odsud vítr vane. Podívala jsem se na Brumbála. Zdvihl svůj pohár a usmál se, jako by věděl, nad čím uvažuju. Zatracení dětinští bradavičtí muži.



*) mimochodem - jedno z nejdelších českých ryze souhláskových slov


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Elza Elza | 19. června 2011 v 18:45 | Reagovat

Nádhera. Prostě dokonalé. Všechno, co srdce žádá... :D :D :D
Díky!

2 P. D. P. D. | 19. června 2011 v 19:34 | Reagovat

díky, jsem ráda, že jsem potěšila.. :)

3 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 19. června 2011 v 21:31 | Reagovat

Perfektní kapitola. :) Koukám, že Zlatoslav začíná být čím dál zajímavější postava s tím, jak se o něm dozvídáme víc a víc věcí... A taky se mi líbilo, když se tam mihla Gloria :D

4 P. D. P. D. | 19. června 2011 v 21:37 | Reagovat

a pak ho potter smázne... teda weasley... teda on sám...

5 Abigail Abigail | Web | 19. června 2011 v 22:11 | Reagovat

Hurá, hurá... už se mi to zase líbí - věštba o dětech a Mungovi je dokonalá, a hlášky o traumatizujícím zážitku z představy Zlatoslavovy rodiny a o přikyvování v rozhovorech o HP mě vážně dostaly, těším se na pokračování...

6 P. D. P. D. | 19. června 2011 v 22:19 | Reagovat

:-)  to mě těší :-)

7 larkinh larkinh | 19. června 2011 v 23:40 | Reagovat

Líbí se mi, jak podáváš Lockharta. U JKR to byl šílenej panák, tady to sice taky je panák, ale jaksi víc lidskej...
Já jsem našla jedno delší - nespisovné "scvrnkls" (tzn scvrnkl jsi) :D Tohle napište na papír a dejte to Angličanovi přečíst :DDDD

8 P. D. P. D. | 20. června 2011 v 0:07 | Reagovat

jj, scvrnkls jsme měli i ve skriptech, ale to se mi sem nehodilo :-D . ale když jsem napsala tohle, tak mi to nedalo... :D já tyhle blbinky prostě miluju. mimochodem, najdeš slovo, kde jsou všechny naše samohlásky i v pořadí, jak se učej - a - e - i - o - u - y?

9 Elza Elza | 20. června 2011 v 14:36 | Reagovat

Třebá... dvacetikoruny? :-D
A co takhle slovo, které má písmenka hezky logicky srovnaná podle abecedy...? :D

10 P. D. P. D. | 20. června 2011 v 15:29 | Reagovat

šikulka.
jako "abeceda"? nebo nějaká jiná písmenka? a co slovo s třemi o za sebou?

11 P. D. P. D. | 20. června 2011 v 15:33 | Reagovat

pak se taky uvádíval "prst" (ignorace q)

12 kris.ta kris.ta | 20. června 2011 v 18:21 | Reagovat

-"Podnikl jsem nějaké soukromé pátrání ohledně té takzvané Zmijozelovy nestvůry a dospěl jsem k řadě fascinujících závěrů."- Ten Zlatoslav je opravdový drahoušek :-D
Na scénu by brzy mohl připlout Lucius, stýská se mi ;-)  :-D
Co se týče Glorie- přiznávám, že jsem musela uvažovat nad tím, kdo-to-kruci-je... Až potom mi to docvaklo :-D
Po inventuře, která mě totálně zničila, krásné odreagování. Díky! ;-)

13 P. D. P. D. | 20. června 2011 v 18:35 | Reagovat

děkuju :)
lucius se vrátí během tak tří kapitol, ono už se to pooooomaaaaaaluuuuuu (mou vinou) chýlí ke konci.
inventura v práci? doma? já dělám inventuru ve znalostech, ale to je velmi rychlý a neútěšný proces... :-D

14 peggy peggy | 20. června 2011 v 18:49 | Reagovat

vrátila jsem se ze Slovenska a hned mě čekalo krásné překvapení v podobě dvou kapitol ;-) reakce Severuse mě překvapila, čekala jsem cokoli jen tohle ne :-D  :-D  :-D
obě kapitoly :-)  :-) super :-D  ;-)

15 kris.ta kris.ta | 20. června 2011 v 19:14 | Reagovat

Inventura v dočasné práci....Nechápu jak jsem kdy mohla nadávat na učení (hlavně minulý rok při maturitě)..Učení je stokrát lepší než práce! :-D  :-D
Ale tak nebudu si stěžovat, lepší je strávit roční "prázdniny" před výškou prací (a hlavně vyděláváním peněz díky práci :-D ), než lelkováním...
Na Luciuse už se těším...fakt ho mám ráda.A Severuse jsme si taky moc neužili..sice se sem tam mihne, ale...Severuse není nikdy dost :-D

16 P. D. P. D. | 20. června 2011 v 20:11 | Reagovat

vím, jak to myslíš... já taky dostudovala, rok pracovala a zběhla zpět na studia - a už zas nadávám na studium... není snadné se mi zavděčit :-D

17 Sisa Sisa | Web | 21. června 2011 v 0:37 | Reagovat

Sakra, ty ho robíš (občas)sympatickým!:-D To je hrozné! Mne ho potom bude ľúto:-D Hlášky dokonalé ako vždy, dokonca som si ich čítala nahlas mojím zachrípnutým hlasom, pretože som proste neodolala:-D

18 P. D. P. D. | 21. června 2011 v 11:40 | Reagovat

jak "dělám"? zlatoslav je jedna z nejlepších postav v hp :-D  :-D  :-D  :-D  I love him!!! :-D  :-D

19 Lil Lil | 21. června 2011 v 15:41 | Reagovat

to je vidět :-D  ale můžu říct, že se ti nedivím ;-)
ehm, zlatoslav a porodník? :-D:-D  ale sybila měla zase pro jednou pravdu - je obklopen dětmi a u munga (kvůli nim) taky skončí, nemám co dotat :-) (těším se na Luciuse :-D )

20 P. D. P. D. | 21. června 2011 v 15:55 | Reagovat

no sibyla je taky borka :-D  ta je na tom skoro stejně jako zlatoslav. :-D  miluju tu scénu, jak ve trojce setře hermionu na jasnovidectví ("ale ne, vidíš to? srdce, které ti tluče v hrudi, je srdce staré panny. tvá duše je vyprahlá jako knihy, na kterých tak přezoufale lpíš" a pak jak jí zavře ruku a vědoucně ji na ni poklepe) nádhera! trefné, elegantní, bez jediného zaváhání... ona se nezdá. (aneb jak s nevinnou tváří říct - neser a vypadni)  apak bez mrknutí oka čistej údiv - "řekla jsem snad něco?"

21 JSark JSark | 22. června 2011 v 10:17 | Reagovat

Politikom? Skôr návrhárom é čohokoľvek. O_O
Strašila ho se Svatým Mungem a spoustou dětí? Tak jej to zase raz vyšlo, nie? Len v opačnom poradí, najskôr veľa detí a potom špitál. :-D

22 Lil Lil | 22. června 2011 v 16:23 | Reagovat

potom by byla otázka, jestli to skutečně jen hrála nebo to vážně netušila ;-):-D

23 linterna linterna | 23. června 2011 v 22:34 | Reagovat

"Králíka! Obměnit šatník! Člověk, co si obléká totéž od chvíle, kdy jsem ho poznala, mi bude radit, ať si obměním šatník? Úplně jsem cítila, jak mi z uší stoupají obláčky dýmu. " Dokonalé :-) Představa Lokhartovy rodiny, kde jsou všichni jako on, neděsí jen Julii, mě taky....Brumbál je docela záludnej (to že poslal Lokharta,aby "vyzdobil" Severusovi cestu ke kabinetu, na mě dělá dojem, že se ho pokouší zbavit, a to ne úplně nenásilnou formou :-)

24 Rosalinda Rosalinda | Web | 27. srpna 2011 v 9:18 | Reagovat

Moc pěkné :-D. Konfrontace Lockharta a Severuse nemá chybu... A "scvrnkl" coby nejdelší souhláskové slovo taky ne

25 Chavelierka Chavelierka | 18. února 2012 v 12:23 | Reagovat

Lockhartova rodina musí být okouzlující :-D
Jestli se vám nějaká líbí, rád vám ji podepíšu - to jako za trest, nebo ji jen nemá rád? :-D  :-D
Ano oficiálně prohlašuju, Brumbál je zmijozel :-D

26 Muhe Muhe | Web | 26. září 2012 v 23:52 | Reagovat

Nějak jsem předpokládala, že jeho vnímání světa končí s lemem jeho oblečení. :D  :D  :D  :D  :D  :D

Super! Ale ten konec jsem nepochopila

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama