Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

60. kapitola

18. června 2011 v 3:23 | Paccia Domna |  * Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho II - Neplánovaný pád rytíře v nablýskané zbroji
Pád 2 60


Stála jsem v rozkvetlé zahradě a ohromeně sledovala něžňounké motýlky třepotající se nad bělostnými kvítky. K dokonalosti mi tu chyběly jen lavičky. Lavičky, zpěv ptáků a opravdové nebe. I když ta svítící mlha povalující se líně pod stropem měla taky něco do sebe. Posadila jsem se na podstavec k jednomu z řady brnění a opřela se o jeho nohy obalené břečťanem. Teď si zkus nacvičovat noční vojenský pochod!

Slíbila jsem Brumbálovi, že tu na Severuse počkám a že chodbu prozatím nechám v tomto stavu. To bylo zbytečné, protože mě ani nenapadlo cokoli odklízet nebo přetvářet zpět k bezútěšnému Severusovu obrazu. Jít k Severusovi do kabinetu by nemělo smysl, protože by tam po prvotním zhlédnutí situace vůbec nemusel dojít a místo toho vyrazil zpět nahoru za Lockhartem. Zaujala jsem tedy strategicky výhodné místo, odkud jsem viděla na schodiště, aby mi nezmizel, a odkud jsem měla šanci ho doběhnout. Nezbývalo mi než doufat, že ať je kdekoli, brzy se odsud vrátí, jinak tu strávím mládí. Jak hluboko už jsem klesla!

Studenti se už pomalu začali trousit z návštěvy Prasinek. Jak se dalo čekat, reakce byla obdobná jako na Valentýna. Chlapci kráčeli rychle středem, v obavách, aby se nějak neinfikovali kontaktem s Lockhartovým dílem, dívky se rozplývaly a strkaly nosy do květinové výzdoby. Diana by z toho byla unešená. Ale Diana byla unešená skoro ze všeho.

***
Diana za námi zabouchla dveře a zády se o ně opřela. Oči jí plály a celá se chvěla nedočkavostí , což se mi zrovna dvakrát nelíbilo. Nechala jsem ji v té náladě, jako by na zítra nečekaně vyhlásili druhé Vánoce, a sedla si na postel. Nadšení ji očividně ani trochu neopouštělo. Mě opustilo v tu vteřinu, kdy jsem na hodině zachytila její pohled. Bylo mi jasné, že z tohohle se nevylžu. Ne snadno. Až do konce lektvarů jsem byla v bezpečí, tak jsem usilovně přemýšlela, co udělám. Nic mě nenapadlo, takže jsem se hned za dveřmi alespoň pokusila nenápadně zmizet. Diana ale odhadla, co mám v úmyslu, chytla mě za ruku a odtáhla do zmijozelských ložnic.

"To bylo… FANTASTICKÝ!" vydechla nakonec.

Rozhodla jsem se dělat blbou. Pokud jsem na něco byla odborník s několikaletou praxí, tak na tohle.

Nedala se ale rozhodit. "Hele, já vím, cos tam dneska udělala. Viděla jsem to," vyrazila na mě přímo.

"Co jsem kde dělala?" pokračovala jsem, kde jsem začala, i když mi všechno bylo jasné. Neušlo mi, jak se jí oči rozšířily úžasem a nadšením, když jí došlo, co vidí.

"Dneska na lektvarech. Jak ti Rich nadrtil ty larvy."

"Prostě jen nechtěl koukat, jak zase zvracím do kotlíku," pokrčila jsem rameny.

"VŠICHNI už si zvykli, že zvracíš do kotlíku."

Super, tohle bylo potěšující. Mé sebevědomí zase jednou stouplo.

"Hele, bylo to úžasný. A elegantní. A jak si nikdo ničeho nevšiml!"

Někdo očividně jo.

"Jak dlouho to děláš? Chci říct - jak dlouho víš, že-? Vědí to vaši?" Oči měla navrch hlavy, a kdybych neznala pravou příčinu toho, proč vypadá, jak vypadá, řekla bych, že má horečku.

"Šílíš?" upřímně jsem se při té představě zhrozila. " Jsem dost velkej vyvrhel už tím, že jsem ve Zmijozelu. Kdyby zjistili, že jsem tu zaslouženě..."

"Zaslouženě? To je přece úžasný. Můžeš být bystrozor, pořád hledají takové jako ty. Sice většinou ne ve Zmijozelu, ale přece by tě nevyloučili jen kvůli takový drobnosti, ne?"

"Díky, vždycky jsem chtěla být bystrozor."

"Nebo můžeš být skvělý zločinec."

"Čím dál líp."

"Zkoušelas to někdy na mě?" zeptala se se zájmem.

"Ne!" vyhrkla jsem zděšeně. Ona mé zděšení ale nesdílela, pouze ji to zajímalo.

"A na nějakýho profesora?"

"Ne." Ne že by mě to nenapadlo…

"Jaký to je?"

Nevěřícně jsem se dívala do jejích velkých udivených očí. Tohle byla reakce, jaké bych se ve svém okolí nikdy nedočkala. Ji to FASCINOVALO. Ona byla DOOPRAVDY nadšená. Čekala na jakékoli mé slovo, ale co jsem jí měla říct? Že nic moc? Nic vzrušujícího, nic povznášejícího, nic obohacujícího… Prostě naprosto obyčejné, všední. Jako mít třetí ruku, jen nevíte, kdy a jak ji budete moci použít, protože jste jednak příliš líní na to, abyste to trénovali, a jednak by vám za trénink mohlo hrozit vyloučení z Bradavic. Vážně skvělé vyhlídky.

"Myslím, že ne takový, jak si myslíš," odpověděla jsem nakonec opatrně.

Pomalu přikývla, ale vzápětí se jí zase v očích rozhořely ohníčky. Ještě zdaleka to nebylo za námi.

"A bez hůlky!" pokračovala někde v návaznosti na své myšlenky, které jsme neznala. "Takže to funguje nějak na bázi nitrozpytu?"

Kdybych nebyla tak v šoku z toho, že mě někdo prokoukl a do pěti minut neudal řediteli, asi bych se na tomhle místě zastyděla, protože jsem nad tím nikdy nijak moc nepřemýšlela. Ale než jsem cokoli stihla říct, její oči už zase získaly velikost tenisových míčků. "Ty umíš nitrozpyt??"

"Ne!" popřela jsem to rezolutně, ráda, že k něčemu mohu zaujmout jasné stanovisko.

Pochybovačně přimhouřila oči, ale mlčela. Celých sedm vteřin.

"A začínala jsi někdy s hůlkou nebo vždycky jen bez ní?"

"Bez," připustila jsem, netušíc, kam tím směřuje. A která z těch dvou možností je z jejího hlediska ta správná.

"Páni!"

Zase jsem nedokázala sdílet její nadšení, ale tentokrát už jsem ani nemusela, protože začali přicházet spolužáci.

"Takže Richie, jo?" protáhla už ode dveří Mina a posadila hlas tak vysoko, aby ji slyšeli i ostatní mimo naši ložnici. Zvenčí k nám dolehlo několikeré uchechtnutí. Jo, přesně tohle jsem potřebovala. "Ty se nezdáš. Očividně tichá voda vážně břehy mele." Já věděla, proč jsem tu nikdy moc nenavazovala vztahy. Střelila jsem pohledem po Dianě, ať mlčí, a padla na postel. Z té pozice jsem mohla koukat na strop - a ne na ně. Stačilo, že je musím poslouchat…

***
Vychutnávala jsem si teplé paprsky slunce na tváři. Opírala jsem se zády o zeď, oči zavřené a poslouchala štěbetání prvních ptáků. Konečně jaro. Na pozadí všech jarních vjemů jsem ale slyšela i Dianu v kroužku studentů z několika ročníků, ze všech kolejí. Prozpěvovali písničky skupiny, která tu vystupovala během vánočního večírku. V názvu měli něco s jednorožcem a nedali se poslouchat. Zřejmě to byl ale asi zase jen můj dojem. Jako vždy. Kroužek kolem Diany se rozšiřoval, za tu dobu se stala vítaným zpestřením volných odpolední. Vyhnala jsem z hlavy myšlenky na zítřejší hodinu lektvarů. Nemá cenu se znepokojovat dopředu. Dneska ještě zvracet nebudu. A až zítra projedeme - projedou - ty dvě strany v učebnici, co by nás teď měly čekat, kde v návodu stálo něco o krouhání můřích larev, čekají mě dva bezpečné týdny s "vegetariánskými" lektvary, jak jsem si soukromě nazývala ty, v nichž se po mně nechtěly žádné nechutnosti s hmyzem a částmi mrtvých zvířat. Obhlédla jsem skupinku studentů, bylo jich tam už asi kolem patnácti.

Otočila jsem se a vrátila se do Velké síně. Nebavilo mě zahrávat si s vůlí bradavických studentů, i když Diana říkala, že bych to měla trénovat. Teda ona říkala, že musím. Jenže tohle bylo… příliš snadné. Žádná výzva. Ne že bych potřebovala k životu problémy, to ani v nejmenším. Ale tohle… Dojdi sem, vrať se tam, tohle zvedni, tamto řekni… Tak primitivní. Jenže cokoli jiného mohlo být nápadné. A zase tu byla ta pitomá mince s dvěma stranami. Na jedné straně by bylo fajn, kdyby si o mně Křiklan nemyslel, že jsem naprosté dřevo, na druhé straně by to pro mě mohlo znamenat jednosměrnou jízdenku z Bradavic. Dianu to netrápilo. "Čeho se bojíš? Tvůj táta srovnal vztahy našeho ministra s francouzským, můj táta patří mezi štědré sponzory týhle školy. Jsme nedotknutelný." Pro Dianu bylo všechno prosté. Nepřipouštěla si problémy - a ony se jí opravdu vyhýbaly.

Sedla jsem si ke zmijozelskému stolu, na své místo a nalila si do pohárku trochu ledového čaje. Neměla jsem žízeň, ale bylo by divné jen tu tak sedět, sama.

U havraspárského stolu se nahlas bavila skupinka studentek ze čtvrtého ročníku. Neznala jsem je jménem, ani jsem po tom netoužila. Rozuměla jsem každému jejich slovu. Řešily úkol, co dostaly na dnešních kouzelných formulích. A nějakýho kluka z Nebelvíru. Přestala jsem poslouchat, sotva jsem zjistila, o koho jde. Ten mě nebral. Zaměřila jsem se jinam, protože právě přišel. ON.

Sedl si na své místo a nalil si dýňový džus. Fuj. Jedna ze dvou věcí, proč nebyl úplně dokonalý.

A druhá šla v závěsu za ním.

Blonďata nebelvírská mrcha.

Nebelvír je příšerná kolej. Jako bychom se bez ní neobešli…

"Kam jsi zmizela?" vyštěkla na mě Diana, zatímco já byla myšlenkami o několik židlí vedle. Úplně jsem nadskočila a srdce mi vynechalo minimálně dva údery. "To snad není možný." Pak si ho všimla i ona. "Aha," okomentovala celou situaci, jako by jí všechno bylo jasné. Přisedla si ke mně a ztišila hlas. "Já tě nechápu. Dokážeš věci, o jakých se tady většině ani nesní, a nejsi schopná ji na chvíli poslat pryč, aby sis s ním promluvila."

"Nemám s ním o čem mluvit," zavrčela jsem a zvedla se k odchodu.

"Merline!" vzdychla a vyrazila za mnou.

***
Nějaký temný stín mě minul a zmizel ve dveřích kabinetu lektvarů. Vyskočila jsem na nohy a pomalu zamířila za ním. Žádné protesty, žádné zděšení, žádné vražedné sklony… Tohle bylo divný.

Dveře zůstaly pootevřené. Vzala jsem to jako signál, že nemusím klepat, a rovnou vešla.

Severus nikde.

Tak jo. Našpulila jsem rty a šla dál. Vypařit se nemohl. Tolik štěstí by mě tenhle rok nepotkalo.

Zaslechla jsem nějaký šramot mezi regály.

Nahlédla jsem přes sklenice naplněné čímsi hnědým, scvrklým a nechutným, a konečně našla to cosi temného ze Sibyliny vize. Severus se skláněl nad kotlíkem s lahvičkou nažloutlé tekutiny a velmi opatrně ji tam kapal. Soustředěně odpočítával kapky. Protože jsem neměla zdání, co by se stalo, kdyby netrefil dávkování, vstoupila jsem do uličky pomalu a pozdravila tak, aby se mě nelekl. K něčemu takovému sice zatím nikdy nedošlo, ale nechtěla jsem riskovat, že si naše poprvé odbudeme zrovna v této chvíli, když jsem si byla moc dobře vědoma, jak taky dopadají jeho lektvarové experimenty.

Neotočil se, jen zvedl jednu ruku na znamení, že mě slyší, a dál se soustředil na kapky padající do kotlíku. Řekla bych, že by mě zajímalo, co to kutí… Ale nezajímalo.

Přistoupila jsem až k němu a nahlédla přes okraj kotlíku. Nebylo to tak strašné, jak jsem očekávala. Načervenalá kalná kapalina, která lehce měnila odstín s každou další kapkou. Svezla jsem se na stoličku vedle a čekala, až dokape.

Po své pravé ruce jsem koutkem oka zaregistrovala cosi jako oči plovoucí v nahnědlé tekutině. Vší silou jsem se snažila se tam nepodívat, protože můj dojem byl zřejmě přesný.

Poslední tiché kápnutí a z kotlíku uniklo několik obláčků nažloutlé páry.

Severus zazátkoval flakonek a podíval se na mě. V příští vteřině se zamračil, jako by si právě na něco vzpomněl nebo mu něco došlo.

Zkusila bych si skoro tipnout, co to asi bylo.

Bez jediného slova se otočil a s hlavou mírně skloněnou ke straně vyšel před svůj kabinet.

Loudala jsem se pár kroků za ním.

Ve dveřích se ke mně obrátil. Za zády se mu po zdech plazily výhonky s bílými kvítky a poletovali motýlci. Jsou věci, o kterých bych nikdy ani nesnila, že je kdy uvidím.

Když ale promluvil, zněl jeho hlas překvapivě klidně. "Jestli na tebe leze jaro, nemůžeš si prostě pořídit králíka, obměnit šatník nebo naset cibuli? Já tady musím ještě pár měsíců žít." Potom vytáhl hůlku a všechny stopy Zlatoslavova snažení ve sklepení zmizely.


 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 gleti gleti | 18. června 2011 v 4:01 | Reagovat

ach takové zklamání! Já doufala, že přečaruje všechny Lockhartovy hábity načerno a on je zatím stoicky klidný. :-P

2 P. D. P. D. | 18. června 2011 v 15:43 | Reagovat

on si ještě užije jindy, žádné strachy... :-D

3 Elza Elza | 19. června 2011 v 5:43 | Reagovat

/"VŠICHNI už si zvykli, že zvracíš do kotlíku."/
/Svezla jsem se na stoličku vedle a čekala, až dokape./
*:D To není špatné, i když z těch vzpomínek na Dianu mrazí v zádech. Kohopak si to ubohá Julia ostentativně nevšímala? A poznal Severus, že za úpravu může Lockhart...?
Zase víc otázek než odpovědí. 8-)

4 P. D. P. D. | 19. června 2011 v 19:32 | Reagovat

počkejte od konce příštího týdne, ať dopadnu jakkoli, tak tady už se to rozjede, ať to taky někdy dopíšu. a pak už vítej, lupine :D

5 larkinh larkinh | 19. června 2011 v 23:26 | Reagovat

"Rozhodla jsem se dělat blbou. Pokud jsem na něco byla odborník s několikaletou praxí, tak na tohle" Člověk by měl být dobrý aspoň v jedné věci :D

"Vypařit se nemohl. Tolik štěstí by mě tenhle rok nepotkalo." Není nad upřímnost :D

Severusova reakce byla ... zvláštní. Určitě byl myšlenkami pořád u toho svého lektvaru. "Když na tebe leze jaro, pořiď si králíka nebo zasej cibuli" :D Jak ho něco takového mohlo napadnout? :D

6 JSark JSark | 20. června 2011 v 20:08 | Reagovat

A tak sme sa tešili, ako bude Sevie nervačiť, a on nám to zničí. 8-O

7 P. D. P. D. | 20. června 2011 v 20:09 | Reagovat

autorka je mrcha, no... :D

8 Chavelierka Chavelierka | 18. února 2012 v 12:04 | Reagovat

Severus nás všechny dostal. Jedna nula pro něj :-D  :-D  :-D
Mám divné mražení za podvazkem, že Diana tu není jen tak 8-)

9 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 2:02 | Reagovat

Autorka má zdá se rád nečekané konce :-)
A povedené...

10 P. D. P. D. | 18. ledna 2013 v 11:09 | Reagovat

[9]: autorka má s konci všeobecně nějaký problém... ale to i s prostředky. jen ty začátky jí jdou samy... :-D

11 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 11:11 | Reagovat

[10]: Tak to ovšem autorka není sama :-D

12 Michelle Michelle | 2. března 2016 v 22:28 | Reagovat

Parádní závěr :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama