Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

Okamžiky II

27. dubna 2011 v 19:32 | Paccia Domna |  * Ze světa čar a kouzel
Volné pokračování Okamžiků. Už mi to tu delší čas leželo, a protože ted stejně na nic jiného nemám čas, a nějaký zázrak s tím stejně už neudělám, zveřejním to. Nejde o žádné chronologické vyprávění, spíš jen další dva obrazy, okamžiky z minulosti.



Věděl to, a přesto ho to znovu překvapilo, s jakou ochotou mu ten nicotný ministerský úředníček vše odsouhlasil a schválil. Žádné zbytečné otázky, žádné průtahy, žádné komplikace. Jeho pověst byla dosud lehce pošramocena a otřesena, ale pokud mu to černovlasé děvče stálo po boku, všechny zdi padaly a jeho naprostému návratu k moci nestálo nic v cestě. Samozřejmě že se dost vyšvihl sám, ale stále byla těžce přístupná místa a lidé, kteří vůči němu necítili důvěru. Opodstatněně, nutno dodat.

Sledoval ho ze své výšky, tu nicku, toho… Jak se jmenoval? A koho to zajímá? S těžko zastíraným pohrdáním mu hleděl do očí, když se jeho pohled rozostřil. Stočil pohled k ní. Stála u okna, ruku položenou zboku na jeho rámu a čelem se o ni opírala. Její tvář byla klidná, bez výrazu. Jako by jen hleděla ven, znuděná, myšlenkami daleko odsud. Usmál se. Tak daleko pravdě.

Zažil ten pohled několikrát a nikdy si ho nenechal ujít. Chvíli, kdy člověk stojící před ním ztratil svou vůli a naplnila ho vůle osoby, o níž se už dávno odnaučil uvažovat jako o dítěti. V onen okamžik ho napadala jediná myšlenka. Použila by svou moc na něho? A odpověď, která se vždy dostavila, měla vždy stejnou podobu - ovšemže ano. Co jí ale bránilo přinutit ho jednou provždy, aby ji nechal jít, aby přestal využívat tuto její schopnost? Proč s tím souhlasila, i když jí to očividně nečinilo žádné potěšení? Nechtěla od něj peníze, nechtěla od něj nic. Nerozuměl jí a to ho znervózňovalo. S lidmi se většinou jednalo tak jednoduše. Každý měl svou cenu a on měl dost na to, aby tu cenu mohl zaplatit. Pokud chtěl. Ale tady tápal. A to nesnášel. Lidé mají mít svou cenu, pak je všechno prosté. S ní to bylo… vyčerpávající.

"Musím jít," řekla v té hnusné špinavé uličce.

Proč musí některé východy z Ministerstva ústit do tak nedůstojných míst? Samozřejmě, mohli se rozdělit, mohl se z haly přemístit domů, ona mohla… Ale snad právě to, jak málo ji chápal, mu bránilo rozejít se tak neosobně, dokud ji znovu neuvidí.

"Brumbál by měl… obavy?" ušklíbl se.

Vrátila mu vážný, upřený pohled těch ocelově šedých očí. Na zlomek vteřiny ho zamrazilo. Kdyby měla modré oči, musel by si teď vzpomenout na bradavického ředitele. Stejně si na něj vzpomněl. Úchvatné, jak rychle dokázala pochytit tenhle pohled od svého šéfa.

Zvedl ruce v obranném gestu. "Už mlčím." Zamračila se a mlčela taky.

"Nemusíš se tam vracet," prolomil po pár vteřinách opět ticho.

"Tohle už jsme probírali."

"Ale se špatným výsledkem."

"Můj názor se nezmění jen proto, že to budeme neustále omílat."

Ano, nezměnil se za celá ta léta. Nikdy nepochopil, co ji tak drží v Bradavicích, když k nim neměla nijak vřelý vztah. Nebo měla? Nikdy nedokázal odhadnout, na čem s ní vlastně je. Kdy mu říká pravdu a kdy jen naráží na něco, o čem nic nevěděl. Kdy se ho jen snaží odbýt nějakou poznámkou, jejíž smysl mu unikal. Co jí mohl Brumbál nabídnout, aby mu zůstala po celou dobu věrná? Ochranu? Měla důvod se něčeho bát? Ne, od prvního setkání na něj nepůsobila jako někdo ustrašený. Vlastně tehdy se mu zdála spíše jako někdo bez pudu sebezáchovy, ale myslet si o ní toto by byl obrovský omyl. Měla důvod mu být zavázaná? Za celá léta nezjistil, za co. Pracovala tam ze stejně nepochopitelného důvodu, jako čas od času pomáhala jemu. Klíčem k většině lidí byly peníze, ale co bylo klíčem k ní?

Pokrčil rameny a ona se usmála. Trochu povzbudivě, snad aby to pátrání nevzdával, trochu ironicky, snad aby si uvědomil, že to stejně nikam nepovede. Loajalita Brumbálových zaměstnanců. Kapitola sama pro sebe.

Je zvláštní, jak život pohánějí drobná, zdánlivě nepodstatná rozhodnutí. Godrikův Důl, Bradavice… Rozdělili se.

V té úzké špinavé uličce na rozhraní kouzelnického a mudlovského světa.

On potřeboval do Příčné ulice, ona měla jakousi schůzku s jakýmsi mudlou.

Byla by cennou spojenkyní, kdyby… (až?)… se Pán zla vrátil. To si uvědomoval moc dobře.

Lidé jako ona byli bystrozory, Ministerstvo je vyhledávalo a angažovalo do svých služeb. Byla by cennou spojenkyní…

Ale ne pro Pána zla.

Kdyby se vrátil, nesmí se o ní dozvědět. Ne proto, že by byla nepřijatelná kvůli svým stykům s mudly. Už tahle jediná věc by ji stála život, ať je její krev sebečistější nebo její schopnosti sebevýhodnější. Pán zla nedokázal tyhle věci nikdy překousnout. Kdyby uvažoval v širších souvislostech, věděl, koho využít… Přece nezáleželo na tom, co se s daným člověkem stane, až odvede svou práci…

Osobní pojistka. Nevypočitatelná, bez klíče.

Nedošel daleko.

Asi měl mít důvod, nějaký motiv, jakýkoli motiv…, ale neměl. Prostě se obrátil, docela překvapen svým chováním…, snad ji ještě zastihne, nemohla ujít daleko.

Pokud se nepřemístila.

Ale šla přece mezi mudly…

Nepřemístila se, to mu bylo jasné, sotva vkročil zpět do té uličky. A neušla vůbec daleko. Ležela na zemi, zhroucená, bez hnutí… Spíše zaslechl, než zahlédl kohosi mizet za rohem. Švihl po něm kletbu, ale minul. Kus zdiva odlétl od zdi a roztříštil se o dlažbu. Možná by ho - nebo je - dostihl, kdyby za nimi vyběhl, ale to by nesměl klečet vedle ní.

Dýchala. Bude v pořádku.

Pomalu zvedl její bezvládné tělo alespoň do sedu. Nekrvácela. Alespoň si ničeho nevšiml. Když jí opatrně vybíral smetí s vlasů, otevřela oči a nechápavě se na něj podívala.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a překvapilo ho, když ze svého hlasu opravdu zaslechl starost.

"Jak moc mizerně vypadám?"

"Ne o moc hůř než jindy."

Pokusila se o úsměv. "Tak asi jsem."

"Co se stalo?"

Zmateně zamrkala. Pak zamyšleně svraštila čelo… a v následujícím okamžiku její ruce vyrazily k spánkům. Obličej se jí stáhl bolestí a přidušeně ze sebe vyrazila několik slov, které by od ní nečekal. Přitiskl ji k sobě. "Bude to v pořádku," zašeptal. "Všechno bude zase v pořádku…"


***
Cissa to věděla. Velmi brzy začala tušit, že ten den, kdy ji přivedla k jejich stolku a představila ji svému manželovi, není tím prvním, kdy ji viděl. Ale nikdy se na to přímo nezeptala, snad jí bránila hrdost, snad nechtěla slyšet odpověď, řídíc se zásadou, že někdy je lépe o některých věcech nevědět. Věděl, že zpočátku to těžce nesla, ale později zjistila, že nemá důvod žárlit. Očividně se s ní nijak soukromě nestýkal a jeho chování vůči ní se neproměnilo. Ani ta Brumbálova schovanka neprojevovala vinu a nevrhala žádné postranní pohledy po jejím manželovi. Ulevilo se mu, když ho přestala kvůli ní sledovat - a když přestala sledovat ji. Miloval svou ženu, alespoň tak nazýval, co cítil, ale nepotřeboval ji jako další proměnnou v této rovnici. Byl vděčný i jí, že před jeho ženou o těchto věcech mlčela. Cissa by nic nenamítala, cenila si svého postavení stejně jako on, ale nemusela znát detaily. Nemusela nic vědět o ní. Čím méně lidí si bylo vědomo, co dokáže, tím lépe. Zdálo se, že to dokázala utajit i před vševědoucím Brumbálem nebo před Snapem, který… Zatracený Snape. Byl ještě lepší úhoř než on sám! Na jakou strunu zabrnkal, že se za něj postavil samotný Albus Brumbál a zastavil celé jeho stíhání?

A přitom byli oba slepí. Tak zaslepení tím, jak hleděli jediným směrem a přehlíželi to, co měli přímo pod nosem. Ani sebemenší tušení. Jinak by ho s ní Brumbál nikdy nenechal o samotě a ještě se přitom tvářil tak uvolněně. Poslat ji ukázat mu pozemky. Málokdy se smál, ale tehdy měl co dělat, aby se ovládl.

"A tam tím směrem máme skleníky," máchla rukou nazdařbůh přes nádvoří. "Od doby, co jsem dostudovala, jsem tam nebyla. A nenuť mě tam jít."

Usmál se a popohodil si svou vycházkovou hůl. Zachytila ten pohyb.

"K čemu vůbec ta hůl? Nemůžeš prostě jako normální lidi… Půjč to sem, brána je zavřená." Nastavila ruku a on jí bez řečí svou hůlku podal. Vytáhla ji a vrhla na ni jen zběžný pohled.

"Hezká," řekla a mávla jí proti bráně. Ta se okamžitě pomalu otevřela.

"Děkuju za uznání. Kde máš svou?"

"Potřebuju ji snad?" ušklíbla se.

"To já nevím…"

"No, teď mám tvou."

"Pravda."

Mezitím došli k bráně. Položil jí ruku na záda, aby prošla ven jako první.

"Slyšel jsi někdy, že by jako první měl jít muž, kdyby tam hrozilo nebezpečí?"

"Z nás dvou jsi teď ty ta, kdo je ozbrojený."

Vrátila mu hůlku. "Ať z toho nemáš komplexy. Proč jsi vůbec tady?"

Nadechl se k odpovědi, ale ještě pokračovala. "A nic o tom, že se musíš podívat, jestli včas sečeme trávu na nádvoří."

"Mám pro tebe obchodní nabídku."

"Předem říkám ne."

"Peníze nejsou problém, ale to asi víš."

Podívala se na něj pohledem koho-tady-chceš-dojmout?. "Pro mě taky ne. A i kdyby, tvoje peníze stejně nechci."

"Neříkej, že tě práce tady naplňuje."

"Zjistila jsem, že jsem rozená učitelka. Takže ano."

Vrhl na ni dlouhý skeptický pohled, který mu bez mrknutí oplatila.

"Jak by se tvému zaměstnavateli líbilo, kdyby zjistil, co se stalo tehdy v Godrikově Dole?"

Pobaveně se ušklíbla. "Jak by se to líbilo tvé ženě?"

Tudy tedy cesta nevedla. Změnil taktiku.

"Mám malý problém a ocenil bych tvou pomoc."

"Něco, na co peníze nestačí?" zeptala se posměšně.

"Peníze stačí na všechno."

Vytáhla obočí a sladce se usmála. "Tak v čem je problém?"

"Vím, co jsi zač, a vím, jak těžké musí být přemáhat své… svou přirozenost."

"Neznáš mě. Viděli jsme se - třikrát?"

"Občas to stačí."

"Mně ne."

"Proto tu mám námět k dalšímu setkání."

"Můžeš mi poslat pohled, mně to bude stačit. Pro jistotu to ještě shrnu. Nemám nejmenší zájem pro tebe pracovat. Mám svou práci tady. A nepotřebuju peníze, takže mě nepřesvědčíš sebelepší nabídkou."

Zamyšleně přikývl. "Proto tě žádám o laskavost. Nepůjde o práci jen-"

"Přátelská pomoc?" doplnila ho, ale nečekala, jestli její slova potvrdí. "Nejsme přátelé. Nejsme známí, nejsme rodina. Není nic, co nás spojuje, a já na tom nechci nic měnit."

"Na to už je trochu pozdě."

"Ale není pozdě na to, ukončit to. Tady, teď. A zapomenout na to, co se stalo a kdo jsme. Žádné závazky, žádná zodpovědnost. Prostě konec. Co se stalo, stalo se. Oba můžeme jít svobodně dál."

Tohle byla svým způsobem úžasná nabídka, protože si byl jist, že ji myslí vážně - a že je schopná ji dodržet. Udělat silnou čáru za nocí v Godrikově Dole, za jeho minulostí. Nikdy ji proti němu nevytáhnout. Možná tu možnost i chvilku zvažoval. Oprostit se od všeho, udržet si svou masku a nemít nikoho, kdo by byl schopen ji ve vteřině strhnout a odhalit jeho pravou tvář…

Pomalu kráčela po pěšince k hájence. Uvědomil si, že se zastavil a jen sleduje její záda. Neobrátila se. Mohl odejít. Všechno by bylo ukončeno. Pohlédl na vzdálený hrad, který se tyčil za nimi. Obešel by se bez její pomoci.

Tak proč se vrátil? Proč ji prosil o službu, kterou nepotřeboval?

Sklonil hlavu ke své holi se stříbrnou hadí hlavou. Věčně přítomná připomínka Salazara Zmijozela. Celá tahle situace… Byl tu s jednou z mála Zmijozelců v Bradavicích, navíc s tou nejméně zmijozelskou, co si dovedl představit, uznávající jiné hodnoty, pocházející z jiného světa a tolik kontrastující s ním a jeho životem. Určitě neschvalovala nic z toho, co dělal, ačkoli nikdy nic neřekla. Ještě před časem by jí pohrdal a možná by byl schopen ji i zabít. Určitě by byl schopen ji zabít, kdyby se mu připletla do cesty.

A teď odmítal i myšlenku na to, že by měl prostě odejít.

Doběhl ji a vzal ji za ramena, aby ji obrátil čelem k hradu. Užasle se na něj podívala a on měl pocit, že to konečně pochopil. "Podívej se tam," kývl hlavou k bradavické škole, ale nespustil z ní oči. "Kolik z těch lidí tě opravdu zná? Chceš navždy jenom nosit masku bradavické učitelky a Brumbálova člověka a bát se, že jednou se na tebe někdo opravdu podívá a zjistí, kým jsi? Já nechci tvou loajalitu, nechci, abych pro mě dělala špeha nebo něco podobného. K čertu s Bradavicemi a Brumbálem! Myslíš si, že mě zajímají? Nepotřebuju je. Nepotřebuju ovlivňovat dění v téhle škole," zasyčel pohrdavě. Co mu bylo po Bradavicích! "Takhle si představuješ to své "jít svobodně dál"? Před kým z těch lidí tam jsi svobodná? Jak myslíš, že by se na tebe dívali, kdyby věděli, co dokážeš? Tomu říkáš svoboda?"

Mlčky ho vyslechla a v její tváři se za celou dobu neobjevila jediná emoce. Dlouho se na sebe bez pohnutí dívali, než konečně lehce pokývala hlavou na znamení, že pochopila to, co si on uvědomil před chvílí. Mohli si navzájem nabídnout to nejcennější - svobodu. Vědomí, že někdo zná jejich tajemství, ale přesto mu s nimi nevyhrožuje. Možnost odložit na okamžik masku a vědět, že ten druhý přijme tvář, která se za ní skrývá.

"Takže o co jsi mě přišel poprosit?" zeptala se a tentokrát ji opravdu zajímalo, co řekne.

"O prošení tu nepadlo ani slovo," usmál se uvolněně.

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 27. dubna 2011 v 21:22 | Reagovat

Pěkné... ten konec si budu muset přečíst ještě párkrát, trochu jsem se přestala soustředit, ale jinak se mi to moc líbilo - hlavně věty: "Loajalita Brumbálových zaměstnanců. Kapitola sama pro sebe." mě moc pobavila, jen tak dál, těším se na další Pád či čehokoli jiného... Moc mě to potěšilo...

2 P. D. P. D. | 27. dubna 2011 v 21:51 | Reagovat

to jsem ráda.:-)  pád snad zase brzy bude, zatím moc nestíhám... :-( ale snad o víkendu vyjde chvilka..

3 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 27. dubna 2011 v 23:13 | Reagovat

Nemůžu než nesouhlasit s Abigail. Tenhle příběh se mi líbil, Julie je skvělá a hrozně se mi líbí tvůj Lucius. :)Těším se na cokoliv dalšího z tvé tvorby ;)

4 P. D. P. D. | 28. dubna 2011 v 0:05 | Reagovat

díky :) zkusím splašit inspiraci :)

5 kris.ta kris.ta | 28. dubna 2011 v 16:11 | Reagovat

Okamžiky se mi líbí...ten jejich vztah nevztah mě vážně zajímá ;-) Navíc Lucius..hmm :-D  :-D  :-D Paráda!

6 P. D. P. D. | 28. dubna 2011 v 17:23 | Reagovat

děkuju :-)
při rychlosti, jakou je píšu, bude další zase za půl roku :-D

7 Filomena Filomena | Web | 28. dubna 2011 v 18:29 | Reagovat

Zase krásná kapitola o mých oblíbencích (čím to, že mám díky tomuhle Luciuse čím dál víc radši?) a předem říkám, že se těším na další pokračování, ať už Pádu nebo Okamžiků ... obojí je totiž brilantní! :)

8 P. D. P. D. | 28. dubna 2011 v 19:25 | Reagovat

děkuju :)

9 JSark JSark | 29. dubna 2011 v 10:19 | Reagovat

Teda, dúfam, že časom pridáš aj pokračovanie. Len sa trochu strácam v tých láskavostiach, ktoré od nej chce. :-D

10 Elza Elza | 29. dubna 2011 v 15:28 | Reagovat

8-O  8-O  8-O  Joj! Dobré. A zas jsem z toho jelen(a).

11 KiVi KiVi | Web | 30. dubna 2011 v 18:10 | Reagovat

Co je ta její schopnost? Je to víc než nitrozpyt? Něco na způsob přenesení své mysli? No to se asi dozvim :D Jinak Lucius jako vždycky k sežrání :D

12 JSark JSark | 30. dubna 2011 v 20:32 | Reagovat

Ja som mala pocit, že tá jej schopnosť je niečo ako imperius, že vie ostatným vnútiť svoju vôľu. ???

13 Nerla Nerla | Web | 28. července 2011 v 15:40 | Reagovat

Včera jsem v noci dočetla Okamžiky 1 a nevšimla jsem si, že mají pokračování. Díky za náhled do Juliiny historie, je to příjemné znát. A kromě toho je to bravurně napsané, Luciuse to staví do příjemného světla a mnohé to vysvětluje. Jen mi pořád není jasná její motivace - smrtijed člověku může připadat ok jen do doby, než si uvědomí, že pravděpodobně zabil pár lidí. Ale třeba se to ještě vysvětlí. Nebo na to zapomenu :D

14 P. D. P. D. | Web | 1. srpna 2011 v 9:22 | Reagovat

Nerla: já se nechci tvářit, že jsem tenhle příspěvek nečetla, ale nevím, jak odpovědět, aniž bych si nevykecala pár point, ke kterým snad někdy dojdu - při svém rychlém psaní. :-D takže reaguju až takhle se zpožděním. okamžiky vlastně vznikly jako takové malé a volné doplnění pádu, protože potřebuju pohled z jiné strany na věci, které se v pádu moc neřeší, protože z juliina pohledu nejsou aktuální. a navíc to nejsou věci, na které by člověk normálně myslel, takže je tam nenásilně moc nedostanu. teda dostala bych, ale z jejího pohledu, což by mohlo být zase zavádějící a pokroucené jako pád. což nechci. já to chci pokroucené jinak. :-D
ale na jednu věc zareagovat můžu - ona ví moc dobře, že někoho zabil, byla při tom. to jeden z důležitých aspektů toho vztahu. že nejsou nevinní, že to o sobě vědí - a že se před sebou (alespoň v tomhle ohledu) nesnaží nasazovat masky. bych teď odkázala na další část, ale ještě není úplně dokončená... :-D

15 Chavelierka Chavelierka | 12. února 2012 v 18:51 | Reagovat

Ženská, já se z tebe zblázním :-D  Ty mě sem pošleš, abych zjistila něco o Lucíkovi a místo toho mám hlavu plnou dalších otázek. Běda jestli na ně nenajdu někde odpovědi, budeš je mít na stole :-D
Jejich "vztah" je jedna velká neznámá. A přitom si myslím, že mít takový asi bych byla plnější člověk 8-)
Píšeš Luciuse zajímavě sexi způsobem - nebo jsem já úchyl :-D Ale Severuse máš lepšího 8-)
Jen by mě zajímalo jaké to má vlastně přesně schopnosti a co se to stalo v té uličce ;-)

16 P. D. P. D. | Web | 12. února 2012 v 19:59 | Reagovat

ulička, hm... tak tu tady ještě nenajdeš... (pomalé psaní), schopnost je ve dvojce někde kolem padesátky... tam někde strašili na ministerstvu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama