Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

48. kapitola

5. února 2011 v 14:04 | Paccia Domna |  * Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho II - Neplánovaný pád rytíře v nablýskané zbroji
Pád 2 48


Přecházela jsem po obýváku sem a tam. Ještě pár takových návštěv, a budu tu mít vyšlapanou cestičku. Ale stav koberců a podlahy mě momentálně nezajímal. Při mým štěstí mě stejně zase Narby přestěhuje, sotva se tu zabydlím.
Potřebovala jsem myslet, ačkoli mi bylo předem jasné, že stejně nemám šanci na nic přijít. Lucius mě sledoval, na tváři přišroubovaný ten pověstný malfoyovský výraz, co se v jejich rodině dědí z generace na generaci. Mlčel. Věděl, že jednou se stejně budu muset zastavit, a do té doby nemělo cenu mluvit.

Nechápala jsem to. Byly Vánoce, svátky klidu a míru, všude vládl pokoj a sváteční nálada, jen já mám na krku jedenáct let starou bezejmennou mrtvolu. To začal někomu chybět až teď? Jestli jsem si myslela, že já mám komplikované rodinné vztahy, zřejmě na tom ještě nejsem nejhůř. Mé zmizení by snad naši zaregistrovali dřív.

Snad.

No, každopádně kdyby zmizel Rupert, tak by si všimli.

Hm… Až teď mi došlo, že jsem ho na tom jejich "soukromém" večírku ani nepotkala, ačkoli tam měl přece být. Kladla jsem to za vinu sestrám Sibertovým, se kterými jsem strávila podstatnou část večera u baru, takže bych si ho nevšimla, pokud bych o něj přímo někde nezakopla.

Opsala jsem další půlovál od jedněch dveří ke druhým.

"Tak jo, už jsem klidná," prolomila jsem nakonec mlčení. "Co přesně ode mě vlastně chceš?"

Viditelně si oddechl, že jsem se zase rozhodla komunikovat.

***
V žádném případě mě nezaplavilo nadšení, že bych se měl vypravit na ministerstvo v nějaké pochybné záležitosti. Možná mám až nezdravě ráda svůj krk, nevím… Ale nechci ho nasazovat jen proto, že Luciuse zajímá identita přes deset let mrtvého člověka. Čím méně se do celé záležitosti budeme angažovat, tím lépe pro nás. Pokud do toho nebudeme strkat prsty, kdo by si nás s tím mohl spojit?

Pokusila jsem se Luciusovi své důvody zformulovat do (podle mě) přesvědčivých argumentů, jeho jsem nepřesvědčila, protože ke mně přišel už odhodlaný a rozhodnutý jednat. Neměla jsem nejmenší zdání, jak si to představoval, nevím, jestli on to již přesně věděl, ale odhodlaný byl. Můj názor ho ani trošku nezajímal. Vážně překvapivé. Občas přemýšlím nad tím, jestli má vůbec cenu tvořit si vlastní postoje, protože nikoho dalšího stejně nevzrušují. Nebo si jen neumím vybírat přátele.

Známé.

Občasné spoluexistující bytosti.

Počkat, vždyť já si ho ani nevybrala!

Jednou mu napíšu nějaký milostný dopis a pošlu mu ho domů, aby ho našla Cissa. Třeba mu pak zakáže se se mnou stýkat.

Pokud to vůbec ví…

No, aspoň by si ho hlídala a trochu mu zkrouhla perimetr…

Tak jako tak, já bych na tom získala. Svobodu, prostor, pokoj od Severuse, od Brumbála…

Každopádně na tom nemohu tratit.

"Vnímáš mě?"

"Eh?" vytrhla jsem se z paralelního vesmíru a jako správný mimoň zírala na Luciuse, který mi očividně už nějakou dobu něco vykládal. Okamžitě poznal, že jsem nevnímala ani slovo a nasadil masku dotčenosti a hluboké uraženosti. Zase. Bylo mi to úplně jedno. Zase. Z mého výrazu to musel vyčíst - a z mé strany to nebyla žádná přetvářka. No, z té jeho možná taky ne…

"Mohla bys aspoň předstírat, že mě posloucháš?"

"To pro tebe můžu udělat. Spusť."

"Venku někdo je."

Tohle jsem nečekala. Zvedla jsem hlavu a podívala se k oknu. Nic jsem neviděla, ale stejně jsem se přesunula ke dveřím, otevřela a vystrčila nos do zimy venku. Možná bych se v dané situaci měla chovat poněkud opatrněji, ale jak už jsem říkala, někdy mívám problém synchronizovat myšlení a jednání. Tentokrát mě to život nestálo. Jen jsem dveřmi skoro sejmula nějakého muže, který se asi chystal zaklepat, soudě dle jeho ruky ustrnulé v nezaměnitelném gestu.

"Dobrý den, mohu pro vás něco udělat?" zeptala jsem se nečekaného návštěvníka.

"Promiňte," spustil ruku podél těla a nervózně se na mě podíval. "Jsem dole ze vsi a děti si všimly, že odsud stoupá kouř, tak měly strach, jestli tu nehoří."

Povytáhla jsem trochu obočí. Přišlo mi to poněkud absurdní, ale nechtělo se mi hned obviňovat potenciálního souseda ze lži.

"To je od vás milé. Všechno je v pořádku." Bylo v jeho nejlepším zájmu odsud zase co nejrychleji vypadnout. Dokud mám za zády čistokrevného čaroděje z přesvědčení, není to pro žádného mudlu ta nejvhodnější příležitost k seznamování.

"Určitě?" ostražitě nahlédl přes mé rameno do místnosti. Ještěže byl Lucius v obýváku. Aspoň doufám.

"Určitě," ujistila jsem ho. "Ale jsem tu pouze na skok, přijela jsem si jen něco vyzvednout a musím zase pryč, chvátám, mám teď v práci trochu napilno."

"Teď o svátcích? V jakém oboru pracujete?"

Ve školství… Z donucení.

"Dalo by se říct, že ve službách. Nezlobte se na mě, ale opravdu spěchám, takže kdybyste mě omluvil…"

Bylo to sice kapánek nevychované, ale bylo to pro jeho dobro. Zavřela jsem mu dveře před nosem a vrátila se ke svému druhému hostovi.

"Uvítací výbor ze vsi," oznámila jsem stručně. "Tak co ses mi předtím snažil sdělit?"

"Mudla? Neměla bys radši žít v nějaké kouzelnické vesnici?"

Ano, ještě o bydlení se mi bude starat!

"Ne," rezolutně jsem zamítla každý další návrh na změnu mého bydliště.

Pokrčil rameny. "Bylo by to jednodušší…" neodpustil si poslední poznámku někdo, kdo má své panství vybudované hezky mimo jakékoli osídlení.

Napadlo mě, že bych mohla použít pár odpuzovacích kouzel, aby se mi sem volně necourali lidi, ale možná nebylo nejlepší nápad vytvářet tomuhle místu nějakou tajemnou pověst. Ale trošku lépe bych to tu zajistit mohla.

"Nech moje bydlení plavat, radši jdeme na to ministerstvo." Vážně jsem to řekla?

Hned zase vypadal samolibě a spokojeně.

Než jsem mu stačila říct něco, po čem by ho ten úsměv přešel, stál před domem a čekal, až si laskavě zamknu. Při pohledu na téměř nedotčený sníh před domem jsem si ale ještě uvědomila jednu věc. Pokud sem chci zapadnout, musím se chovat víc jako mudla a nevzbuzovat pozornost. Absence vyjetých kolejí na příjezdové cestě se teď sice dala zdůvodnit tím, že bych mohla přijet večer a přes noc je vítr zase zavál sněhem, ale kdyby se tu neobjevily ani teď, mohlo by to přitáhnout nezdravý zájem. Zvláště jestli tam dole zaregistrovali, že tady nahoře zase někdo žije.

"Pojedeme autem," postavila jsem Luciuse před hotovou věc a přebrodila se ke garáži. Zůstal stát na místě jako solný sloup a nevěřícně mě sledoval, když jsem skutečně vyjela ven a zastavila na cestě pár metrů od něj. Mohla jsem se rozloučit s představou, že by mi zavřel dveře do garáže, takže jsem musela vystoupit a provést onen úkon sama.

"Nastup," otevřela jsem mu dveře u spolujezdce a dopřála si pohled do jeho tváře. Samolibost byla tatam. Zlomyslně jsem si to vychutnávala. Takže tohle znamená ono spojit příjemné s užitečným.

"Už zase?"

Zase? Byla jsem skálopevně přesvědčená, že v mudlovském automobilu seděl poprvé (a taky naposled) před jedenácti lety na cestě z Godrikova Dolu. Takže slovo zase mi nepřipadalo zrovna příhodné.

"Právě jsem svému sousedovi oznámila, že zase musím odjet, takže bych měla odjet a zanechat po sobě stopy. Přemístění tomuhle účelu moc neposlouží."

Se sebezapřením se posadil vedle mě.

Ještě tu ale byla jedna věc, kterou jsem si nedokázala odpustit - "Zapni si pás."

***
Kopec jsme sklouzávali za oboustranného hrobového mlčení. Já se soustředila a Lucius tiše zuřil. Zhruba v polovině kopce jsme potkali muže, který to všechno spískal. Než si můj spolujezdec stačil uvědomit, k čemu se chytám, bylo už pozdě. Zajela jsem ke svému návštěvníkovi a opatrně sešlápla brzdu. Vůz téměř okamžitě zastavil. Kouzelnická vylepšení mají své nepopiratelné výhody. Stáhla jsem okénko a oslovila ho.

"Svezu vás, pojďte."

Muž se nenechal dlouho přesvědčovat. Byla opravdu zima a musel toho mít dost už při cestě nahoru. Vděčně se nasoukal na zadní sedadlo a znovu jsme se rozjeli. Ani jsem nemusela kontrolovat Luciusův výraz.

"Lucas Parker," představil se. Mohlo mu být lehce přes třicet, tmavé hnědé vlasy, tmavé oči, velmi ucházející zevnějšek.

"Julia Marciana-" V prvním okamžiku jsem chtěla jmenovat i Luciuse, ale ve druhém mě to přešlo.

"Asi bych vám měl trochu objasnit mou návštěvu, abyste z toho nezískali špatný dojem." Skvělé. Teď patříme s Luciusem dohromady. Sbohem, Lucasi s ucházejícím zevnějškem. "Nechtěl jsem vás nijak přepadnout, ale víte, ten dům má trochu zvláštní pověst. To už ale asi víte."

"Ne," odpověděla jsem za náš manželský pár a ve zpětném zrcátku překontrolovala našeho pasažéra.

"Aha. No, víte, během let tam došlo k několika podivným událostem, taky tam několikrát hořelo, takže se začalo povídat, že tam straší a že jeho bývalá obyvatelka byla čarodějnice… Vesnické povídačky, znáte to. Ale pro děti je to jednou začarovaný dům, takže přitahuje jejich pozornost," omluvně pokrčil rameny.

Lucius po mně střelil výmluvným pohledem.

Paráda, pořídila jsem si barák, co přitahuje pozornost celého místního mikrospolečenství. Tedy Narby pořídil… Ovšem je logické, že vybral dům po někom z našeho světa, mudlové by asi na domácího skřítka pohlíželi trochu… zaraženě.

"No, doufám, že teď už bude vše v pořádku."

"Myslím, že vás nikdo z čarodějnictví ani podezřívat nemůže," snažil se mi neohrabaně složit nějakou poklonu. Kdyby tušil, chudák…

"No, už mi říkali i hůř," usmála jsem se na něj do zpětného zrcátka.

"Tomu se mi nechce věřit."

"Mně jo," utrousil tiše Lucius. Nepříjemně mi tím připomněl Severuse.

Lucas Parker se po něm zmateně podíval, ale přešel jeho poznámku mlčky. Naše manželství zřejmě procházelo vážnou krizí. Možná hrozil i rozvod…

Sjeli jsme na silnici vedoucí k vesnici. Zbytek cesty už jsme strávili mlčením. Vysadila jsem Lucase někde, kde to vypadalo jako centrum, rozloučili se a odjeli tou nejlépe vypadající cestou pryč. V podstatě jsem potřebovala odjet jen bezpečně z dohledu a někde zaparkovat, zaopatřit vůz několika zaklínadly, aby ho nikdo neviděl nebo do něj nevrazil, a potom už jsme se k Luciusově velké úlevě přemístili na ministerstvo.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 larkinh larkinh | 5. února 2011 v 15:17 | Reagovat

Lucius v autě ... a s mudlou :) Ale ten chlap je stejně podezřelý. Proč chodí ťukat na dveře (po většinu roku) opuštěného domu?

2 Aranel van de´Corvin Aranel van de´Corvin | Web | 5. února 2011 v 18:28 | Reagovat

chudák Lucius... takhle ho nechat trpět :D  čekala jsem, že každou chvíli vysočí a umlátí toho nebožáka svojí vycházkovou holí :D doufám, že další díl bude dřív než tenhle

3 kris.ta kris.ta | 5. února 2011 v 20:20 | Reagovat

Jo musím se připojit- chudák Lucius... :-D Zavřít ho do auta a ještě k tomu s mudlou...Ten vlezlej chlápek určitě má nějaké postranní úmysly.. :-D  :-D  Paráda! Snad brzy přibude další ;-)

4 Sisa(Tachi) Sisa(Tachi) | Web | 5. února 2011 v 21:02 | Reagovat

Chudák Lucius:-D Ale vzhľadom na fakt, že daná predstava Luciusa v aute s muklom ma rozosmiala, tak Júliu podporujem:-D

5 peggy peggy | 5. února 2011 v 22:43 | Reagovat

"Zapni si pás." - páni, chtěla bych vidět jak se asi Lucius tvářil xD velmi zajímavá kapitola, už se nemůžu dočkat další ;-)  :-)

6 JSark JSark | 6. února 2011 v 15:22 | Reagovat

Chudák Julia, vybrať si dom s pochybnou povesťou... :-D

7 Elza Elza | 6. února 2011 v 17:36 | Reagovat

...kdyby zmizel Rupert, tak by si všimli... :D :D :D Tomu se říká důvěra ve vlastní rodičovstvo.
... Občas přemýšlím nad tím, jestli má vůbec cenu tvořit si vlastní postoje... - Hm... otázka do pranice!
technická:
1. Jednou mi napíšu nějaká milostný dopis = mu - nějaký
2.  přijela jsem si jen vyzvednout = něco vyzvedout (?)
:-D  :-D  :-D  Ještěže je tu další část, tohle bylo pěkné, ale krátkéééé.

8 P. D. P. D. | 6. února 2011 v 18:41 | Reagovat

jak "krátký"??? ty kapitoly jsou čím dál delší.....

díky za korekci, opraveno :)

9 Rosalinda Rosalinda | Web | 20. srpna 2011 v 22:41 | Reagovat

Představa Luciuse v mudlovském autě a ještě k tomu s pásem je... neuvěřitelná :-D

10 Chavelierka Chavelierka | 14. února 2012 v 22:40 | Reagovat

Ještě že jako kouzelnice si ten koberec může zase spravit a hurá do dalších čechrání vláken :-D  :-D  :-D
Já mi teda doma Luciuse tak nestojím, ale spíš jsem ladně pohozená někde na pohovce, nejlépe v posteli 8-)
Šmírák venkovský :-D  :-D
Lucius v autě a to se tam s tím svým egem vešel? :-D  :-D  :-D  :-D
Manželství hrozí rozvod :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama