Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

42. kapitola

18. prosince 2010 v 1:14 | Paccia Domna |  * Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho II - Neplánovaný pád rytíře v nablýskané zbroji
Pád 2 42


"Zlatíčko, to je skvělé, že jsi dorazila!" spustila ženská polovička mých rodičů, sotva jsem překročila práh. Přinutila jsem se k úsměvu a nenápadně obhlédla terén, kudy se nejlépe vytratím. Když jsem si kupovala šaty, nespletla jsem se. Malé rodinné neformální setkání bylo cokoli, jen ne malé, rodinné nebo neformální. Zahlédla jsem pár významných tváří, pár otravných tváří a spoustu neznámých tváří, které po dnešku zřejmě už nikdy ani neuvidím.

"Jsi tu sama nebo máš doprovod?" vyzvídala dál, ačkoli odpověď jí musela být jasná. Jelikož můj potenciální partner nemusel objíždět s autem přilehlé dva bloky, aby našel vhodné místo k zaparkování, nebyl důvod, proč by teď nestál vedle mě, kdyby existoval.

"Sama," odpověděla jsem stručně a výstižně.

Na chvilku se zamyslela. "To je dobře," řekla nakonec. "Měla jsem trochu obavy, abys nepřivedla toho nesympatického gentlemana, co k nám v létě tak nevychovaně vpadl."

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co a koho má na mysli.

Navíc představa Severuse pohybujícího se v této společnosti byla sama o sobě natolik absurdní, že mi tahle eventuální možnost ani nepřišla na mysl. No, aspoň mám inspiraci pro příště.

"Severus není gentleman, nevpadl k nám, ale ke mně, a nebylo to nevychované, ale pracovní," uvedla jsem matčino tvrzení na pravou míru. Na nařčení z nesympatičnosti jsem neměla co říct.

"Jsi dneska nějak nabroušená."

Na to jsem taky neměla co říct. Byla jsem tu dvě minuty, ani jsem se s nikým zatím nepozdravila, a už jsem tu toho měla plné zuby. Litovala jsem, že jsem nezůstala v Bradavicích. Zítra začínalo volno a studenti se balili na cestu domů. Školu bez studentů jsem si nehodlala nechat ujít, protože tak klidno tam nikdy jindy nebylo. A zalezu do archivu a snad přijdu na kloub aspoň té Sibyle. Stejně v té její "známosti" s Lockhartem bude nějaká trapná blbost, jako že byli spolužáci, členové Křikova klubu nebo něco podobného. Ve členech Křikova klubu jsem se nikdy moc neorientovala, protože já do něj nepatřila. Sice jsem kdysi dostala něco jako pozvánku, ale myslím, že se profesor Křiklan moc nezlobil, když jsem se tam nikdy neukázala. Mám dojem, že svou roli v tom hrály mé nepřehlédnutelné výkony v hodinách lektvarů. Každou druhou hodinu jsem alespoň zčásti trávila za dveřmi a dýchala. No tak jsem prostě neměla žaludek na to, abych drtila pařáty z čehokoli, k tomu mačkala oči z něčeho jiného a ještě to snad na konci ochutnala! Nechápu, jak se v tomhle někdo může vyžívat. A na ošetřovnu vkročím jen v krajním případě a cokoli mi podají, přijímám s krajní nedůvěrou. Pokud to vůbec přijmu. Já si vystačím s aspirinem. Malé, bílé, kulaté a nemám nejmenší zdání, co v tom je. Lék, jak má být. Ne jako ty kouzelnické, kdy se vám přitíží už při samotné představě, že to máte spolknout. Zajímalo by mě, po kom tohle mám, protože matka ani otec tímhle netrpěli. Možná jsem první z rodu. Jako ve Zmijozelu. Divím se, že mě ještě nevydědili nebo si nenajali detektivy, aby zjistili, jestli mě někdo nevyměnil v porodnici. Nebo si toho ještě nevšimli, taky možnost.

Protáhla jsem se kolem své matky a proběhla vstupní halou. Místo do společenské místnosti jsem ale uhnula vpravo a vystoupala po schodech do prvního poschodí. Na lidi je času dost, však oni neutečou. A kdyby ano, tím lépe. Prošla jsem chodbou, aniž bych moc vnímala, jaké změny ve výzdobě mí rodiče za poslední dobu provedli. Zdi zdobily staré tapisérie, ve kterých se vyžívala má matka, mezi okny byly připevněny masivní svícny, ve kterých se vyžíval můj otec, a kamennou podlahu kryl tmavý koberec nedefinovatelné barvy, který jsem upřímně nenáviděla od chvíle, kdy jsme se sem přestěhovali.

Zavřela jsem se ve svém starém pokoji. Občas jsem tu přespala, když jsem měla náladu na trochu rodinné atmosféry, takže jsem tu stále ještě měla spoustu svých věcí. Nebyl důvod je kamkoli stěhovat, protože dům byl obrovský a mou místnost nikdo nepotřeboval.

Na zemi ležel vysoký koberec. Kdybych ho měla v Bradavicích v pracovně, v životě nesednu ke stolu, protože bych na něm pořád ležela. Tady se to v tuto chvíli ale nehodilo. Při svém štěstí bych si někde něco utrhla. Zamířila jsem do koupelny, abych se trochu upravila. Přenášedla jsou fajn, ale nechtějte vědět, co vám jsou schopná udělat s účesem.

Nebylo to ale tak strašné, jak jsem čekala. Vrátila jsem pár pramenů na svá původní místa a po krátkém a intenzivním soustředění vrátila svou barvu vlasů k původnímu přírodnímu normálu. Obdivuju metamorfomágy, kteří jakoukoli proměnu zvládají s lehkostí. Já byla schopná naučit se pouze tuto jedinou proměnu a ještě mi to dlouho trvá. No, nemohu mít nadání na všechno.

Vypadala jsem dobře. Na své poměry.

Vrátila jsem se zpět do pokoje. Podle hodin bylo krátce po čtvrté. Byla jsem ochotná zdržet se maximálně do devíti, pak mě čekala cesta do Bradavic s mezipřistáním doma na převlečení. Nehodlala jsem totiž tyhle šaty protáhnout sítí krbů v polovině Británie a taky jsem se nehodlala přemístit poblíž Bradavic a zbytek dojít. Ve svých botkách na podpatku, závějemi sněhu, přes namrzlé pěšinky na bradavických pozemcích… A přitom svou sukní zamést minimálně dva tři kilometry. To tak. Nehledě na to, že by se ze mě po dvou krocích stal rampouch.

Vrátila jsem se dolů a vmísila se mezi společnost. Když už jsem tu, ať mě aspoň vidí, abych si odbyla své společenské povinnosti. Cestou k baru jsem potkala francouzského ministra. Zářivě se na mě usmál. Můj otec byl prvním britským diplomatem, kterého uznával a kterého měl opravdu rád. Protože můj otec nebyl Brit. Sice tu prožil většinu svého života, ale to už mu zřejmě nevadilo. Oplatila jsem mu úsměv a prohodila s ním pár slov, než jsem se vrátila ke svému původnímu záměru.

Ruperta jsem nikde neviděla. Trochu mi to zlepšilo náladu, protože jsem ho necítila potřebu vídat dříve a nyní se na tom nic nezměnilo. Zato jsem na vysoké barové stoličce zahlédla někoho, jehož přítomnost jsem tu neočekávala, ačkoli se výborně vyjímal naprosto kdekoli.

"Valerie?" oslovila jsem vysokou štíhlou ženu s dlouhými plavými vlasy sedící zády ke mně. Ladně se otočila a opřela na mě pohled smaragdově zelených očí a já si s překvapením uvědomila, že jsem se zmýlila. Ne že bych byla překvapená, že se mýlím… Mýlím se dost často na to, aby mě to ještě vyvádělo z míry. Překvapená jsem byla proto, že žena, co přede mnou seděla v elegantních šatech, stejně jasně zelených jako její oči, a s grácií, jež byla jen zřídka k vidění mezi živými lidmi, zato na portrétech zesnulé aristokracie jste o ni zakopávali všude, nebyla Valeria, ačkoli jejich podoba byla zarážející. Představa, že se jich po světě pohybuje víc… Mé sebevědomí se zase propadlo o několik stupňů hloub.

"Omlouvám se. Spletla jsem si vás-"

"Vy jste Valeriina přítelkyně?" promluvila stejně melodickým hlasem jako Valeria. "Viktoria Sibert," příjmení vyslovila s francouzským přízvukem a natáhla ke mně ruku.

Stiskla jsem ji a taky se představila. Doteď mě nenapadlo, že vlastně ani neznám Valeriino příjmení.

"Ach, vy jste dcera našich hostitelů? Ráda vás poznávám. Přisednete si na okamžik?" Přátelsky mi pokynula na volnou židli vedle sebe (divím se, že tu na ni nestála fronta), a než jsem se stačila nějak narafičit na židli, aby mě nikde nic netlačilo a nikde jsem si nic neroztrhla, kývla na skřítka, který míchal nápoje, a on přede mě postavil něco zářivě žlutého. Chutnalo to skvěle a to mi stačilo.

"Vy jste Valeriina příbuzná? Omlouvám se, ale nemohla jsem se nezeptat…"

"Val je moje mladší sestra. Netušila jsem, že tu na vás narazím. Nedala jsem si vás do souvislosti s Giorgiem a Irene. Je milé vás konečně poznat." Zněla neuvěřitelně upřímně, takže jsem měla silný problém jí uvěřit. Asi se moc stýkám se Severusem.

"Děkuju," dostala jsem ze sebe po chvíli soustředěného uvažování.

Usmála se. "Nejste moc hovorná. To je u bradavické profesorky poněkud nečekané." Její pohled sklouzl ze mě kamsi za má záda. "Ach."

Ohlédla jsem se právě včas, abych ji uviděla. Byla o kousek nižší než Valeria, měla stejné oči, podobné rysy a záplavu hustých zrzavých vlasů, jasných jako oheň. Skřítkovsky se usmála a ihned mi podala ruku.

"To je Gloria," oznámila Viktoria, než se zrzka stihla nadechnout. Upřímně jsem doufala, že již více sester nemají a že se nebudou moc zdržovat poblíž, protože jinak bude nemožné v Británii zakopnout o nějakého chlapa.

"Julia, dcera Giorgia a Irene," představila i mě.

"Páni!" vydechla Gloria a zkoumavě si mě přeměřila. "Vy jste ta, z koho je Leo tak nadšenej?"

Vykulila jsem oči, ale Viktoria mě znovu předešla. "Teď jsi zase úplně mimo. Tohle je učitelka z Bradavic. Bradavice, vzpomínáš? Zlatoslav, Sibyla a ten cvok, co od tebe chtěl koupit chiméru. A neříkej mu Leo, je to nedůstojné."

Gloria se zamračila a potřásla hlavou. " I tak mě těší," zazubila se. "Jak se vám pracuje se Zlatoslavem?"

V duchu jsem se pustila do vymýšlení diplomatické odpovědi, než mi jejich smích prozradil, že to byla jen řečnická otázka.

"Teď je docela roztomilý, ne? Dřív se s ním nedalo vydržet, jak byl nesnesitelný. Val má úžasnou trpělivost, že, Rio?"

"Kdybys ho nepodporovala v těch zatracených raraších, nemusela by být," ucedila.

"Maguáry nechtěla," pokrčila rameny.

Kdybych já měla na vybranou, brala bych maguára. Jsou to drobné kočkovité potvůrky s žíhanou nebo skvrnitou srstí, velkýma ušima a lvím ocáskem. Pokud si někoho oblíbí, jsou velmi milí a přítulní, vůči ostatním se chovají dosti agresivně. To by mi v Bradavicích nejednou přišlo vhod. Vedle toho má i řadu jiných velmi zajímavých vlastností. Jejich chov je ale pod kontrolou ministerstva, protože nevypadají jako běžný domácí mazlíček.

"Vy byste jednoho nechtěla?" zeptala se, jako by četla mé myšlenky.

"Já už mám opici."

"Tolik jste toho nevypila," podivila se Gloria.

Pak jí to došlo. "Promiňte. Miluju opičky. Rio?"

"Zapomeň."

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 peggy peggy | 18. prosince 2010 v 9:18 | Reagovat

paráda !!! :-D

2 KiVi KiVi | 18. prosince 2010 v 12:07 | Reagovat

já už mám opici :D:D:D Sakra co tam dáváš tak hezký ženský? :D Moje sebevědomí je ještě níž než Juliiono :D:D

3 P. D. P. D. | 18. prosince 2010 v 15:07 | Reagovat

co bych měla říkat já? já jsem něco mezi prýtovou a kratiknotem... :-D  :-D  :-D to víš, si tu léčím komplexy.. :-D

4 kris.ta kris.ta | 18. prosince 2010 v 15:09 | Reagovat

Severus alá gentleman? :-?  :-D  :-D
- "Já už mám opici."
"Tolik jste toho nevypila," podivila se Gloria. - :-D  :-D  :-D Paráda..na jejím místě bych si jednoho maguára vzala...to kdyby Severus zase chtěl přijít na nezvanou návštěvu jejích komnat :-D  :-D  :-D  Moc pěknéé ;-)  :D

5 larkinh larkinh | 18. prosince 2010 v 16:58 | Reagovat

mě se líbí "ženská polovička mých rodičů" :-D

6 Elza Elza | 18. prosince 2010 v 18:15 | Reagovat

Tři TŘI nádherné sestry? Chudinka Julia!!!
Nesympatický gentleman... :D :D :D
po kom tohle protože - po kom tohle mám, protože (?) asi kus vypadl
Julii je také podezřelý její původ - nepůvod? Začínám být docela zvědavá. Zas na druhou stranu... jedna z našich sester je také taková, jako kdyby ji vyměnili v porodnici. Vůbec se ke zbytku rodiny nehodí. ;-)
vystoupala po schodech do prvního podlaží - snad poschodí, ne? první podlaží = přízemí
:-D  :-D  :-D
Krása!

7 linterna linterna | 18. prosince 2010 v 18:36 | Reagovat

"Severus není gentleman, nevpadl k nám, ale ke mně, a nebylo to nevychované, ale pracovní," uvedla jsem matčino tvrzení na pravou míru. Na nařčení z nesympatičnosti jsem neměla co říct.
:-D

Supr jako vždy. A kdo je Leo?

8 Sisa(Tachi) Sisa(Tachi) | Web | 18. prosince 2010 v 19:23 | Reagovat

Pecka:D Milujem časť s opicou:D A oni tiež poznajú Sybilu?:D Žeby sa od nich Júlia(a s ňou celkom nenápadne aj my) dozvedela skade sa s ňou Lockhart pozná?:-D Aa pardon, vytváram celkom divné konšpiračné teórie^^" ale nemôžem si pomôcť:-D

9 P. D. P. D. | 18. prosince 2010 v 20:33 | Reagovat

děkuji :)

Elza: opraveno, díky :) mě doteď ani nenapadlo, že bych mohla rozlišovat mezi slovem podlaží a poschodí... dám na tvou radu.

10 JSark JSark | 18. prosince 2010 v 21:29 | Reagovat

Perfektné ako obvykle. Toho maguára nech si neberie, ešte by si potvora obľúbil Severusa a na ňu by bol agresívny. :-D
Já už mám opici. :D  :D  :D  :-D  :-D

11 evi evi | Web | 21. prosince 2010 v 15:36 | Reagovat

jo jo, taky mám podezření, že by si případný maguár Severuse oblíbil a tím pádem by Julii nebyl nic platný:D Paráda:-)

12 JSark JSark | 22. prosince 2010 v 19:19 | Reagovat

Zase na druhej strane, nebola by to zábava? Domáci miláčik, ktorý ťa nemá v láske, pretože si obľúbi niekoho iného? :-D

13 P. D. P. D. | 22. prosince 2010 v 20:56 | Reagovat

změna názoru? :-D  :-D  :-D  :-D

14 Aranel van de´Corvin Aranel van de´Corvin | Web | 26. prosince 2010 v 13:04 | Reagovat

Super, ale už na další kapitolu čekám nějak dlouho :-D

15 P. D. P. D. | 26. prosince 2010 v 13:07 | Reagovat

tak já ji přidám ještě dnes, jo? :-D  :-D

16 Rosalinda Rosalinda | Web | 19. srpna 2011 v 20:47 | Reagovat

"Vy byste jednoho nechtěla?" zeptala se, jako by četla mé myšlenky.

"Já už mám opici."

"Tolik jste toho nevypila," podivila se Gloria.

Božííínku :-D  :-D

17 Chavelierka Chavelierka | 12. února 2012 v 22:13 | Reagovat

Nejsem sama, přítel parkuje koště :-D  :-D  Sice by možná po dvou krocích umrzla, ale Severus by z ní byl paf :-D
Rodinná sešlos Lockhartových z druhé strany :-D  :-D  :-D  :-D  Tady se člověk doví věcí :-D  :-D  :-D

18 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 16. ledna 2013 v 11:45 | Reagovat

Zajímavé setkání :-)
:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama