Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

Okamžiky

18. listopadu 2010 v 0:40 | Paccia Domna |  * Ze světa čar a kouzel
Pokud v následující povídce najdete nepřesnosti, je to způsobeno tím, že byla přepsaná asi šestkrát. Jedná se sice o doplnění Pádu, ale natolik volné, že neznalost ani jednoho nevadí. Spíš ve vztahu neznalost Pánu nevadí... :D



 ***
Ta zvěst zasáhla všechny jak blesk z čistého nebe.
Ten, jehož jméno se všichni báli vyslovit, padl. Byl mrtev. Bylo po všem.
Neskutečná vlna úlevy se přelila celým kouzelnickým světem a pohltila každého, kdo v právě uplynulé době trpěl pod jeho vládou strachu a hrůzy.
Nadšení ale u některých netrvalo dlouho. Vzápětí ho vystřídala další velmi silná emoce, touha po pomstě, po spravedlnosti.
Pán zla byl mrtev, ale někdo musel zaplatit.
Někdo musel pykat za činy, které ochromily celé kouzelnické společenství na tak dlouhou dobu.
Smrtijedi.
Šampaňské ještě nebylo dopito, a už propukaly další štvanice.
Na Ministerstvu kouzel si bystrozorové podávali dveře, jedno soudní řízení stíhalo druhé. Azkaban bylo třeba zaplnit čerstvou krví. Mozkomorové slavili nové žně.


***
Jen několik málo dní předtím vyběhlo z domu v Godrikově Dole několik postav v kápích.
Byla to pravda, byli u toho, přesto tomu nedokázali uvěřit.
ON byl mrtev a to dítě… To dítě…
První záblesky kleteb se objevily, sotva překročili práh.
Bystrozorové byli opravdu pohotoví.
Jak se tu vzali tak rychle?
Někteří se rychle přemístili, jiní zmizeli ve tmě.
Pronásledování neunikl nikdo.
Byla jich přesila. Příliš mnoho.
Někde za sebou zaslechl výkřik raněného druha a náraz. Ani se neohlédl. Měl by se přemístit, ale nevěděl kam. Domů nemohl. Věděli o něm. A nemohl tomu vystavit rodinu. Ne teď, když měl syna.
Tmu neustále přetínal jeden záblesk za druhým.
Vběhl do jedné tmavé uličky a přitiskl se ke zdi.
Doufal, že ho kápě a černý plášť skryjí před pohledy jeho pronásledovatelů.
Z hlavní ulice uslyšel hlas Alastora Moodyho a vzteky zaťal zuby. Měli ho zabít, říkal to přece Pánovi zla už dávno. Ať tak či tak, to ochromení nemohlo trvat navěky. A Moody nebyl člověk, co by se vzdal a podřídil.
Ulice se rozzářila jako ve dne.
Snažil se neslyšet kletby svých poražených druhů a sténání raněných.
Pomalu ustupoval hlouběji do uličky, těsně přimknutý k chladné zdi.
Nedokázal si představit, že se odsud dostane živý. Nebo svobodný. Těžko říct, jestli je horší Azkaban nebo smrt. Pokud ho dostanou tady, nevymluví se na nic.
Moody štěkal rozkazy, bystrozorové, kteří se nepřemístili za uprchlíky, se rozdělovali, aby prozkoumali okolí.
U ústí uličky se rozžala špička hůlky.
Pevně sevřel v ruce vyřezávanou rukojeť své hůlky.
Kdyby se přemístil, prásknutí by ho prozradilo. Navíc kdoví, jestli by to stihl.
Vmáčkl se zády do rámu dveří.
Třeba se mu ho podaří tiše zabít a pak se vypařit.
Na vteřinku zavřel oči a nadechl se.
Smysly měl napjaté k prasknutí.
Třeba se ten bystrozor otočí a odejde…
Cítil, jak mu krev buší ve spáncích.
Je možné, aby ten druhý neslyšel ten ohlušující tlukot jeho srdce?
Do prstů svírajících hůlku dostával křeč.
Bystrozor se blížil pomalu, obezřetně, připraven vyslat kletbu na cokoli, co se pohne.
A pak se Smrtijed pohnul. Jenže ne tam, kam by si přál. Dveře za ním se otevřely a on vpadl po zádech dovnitř.
Čísi ruka ho zachytila, ale nebyla dost silná, aby ho udržela. Naštěstí rychle našel zpět svou ztracenou rovnováhu, takže jeho zachránce mohl tiše zavřít dveře.
Když jeho oči přivykly téměř naprosté tmě, která v místnosti panovala, všiml si, že člověk, co si ho z nějakého nepochopitelného důvodu pustil domů, má na sobě mudlovské šaty. Teprve potom mu došlo, že on je ona, a v duchu se zarazil nad svými prioritami.
Mladá žena si přitiskla prst k ústům a opatrně se odlepila od dveří.
Beze slova a bez otázek ho vzala za ruku a on se trochu překvapeně a zaraženě nechal odvést dál do domu.
"Opatrně," šeptla. Na to, jak vypadala mladě, nebo jak si myslel, že vypadala, byl její hlas docela hluboký.
Vzápětí pochopil, proč ho varovala, protože zakopl o práh. Zjevně to ale čekala, protože ho před pádem opět zachránila její ruka, a on musel znovu poopravit svůj první dojem. Nebyla tak slabá, jak si myslel.
Sykla, aby mlčel, a on neviděl důvod, proč jí nevyhovět.
"Sedni si," strčila ho na postel a zmizela ve dveřích do šatny. V okamžení ale byla zpět, takže se ani nestihl rozhlédnout okolo. Jen mu došlo, že jsou v ložnici a že od bystrozora je dělí jen troje dveře.
Dvoje. Vrznutí vchodových dveří mohlo znamenat jen jedno. Viděl ho.
"Rychle, vezmi si na sebe tohle," strčila mu do ruky mudlovské sako.
Svlékl plášť a strčil jednu ruku do rukávu.
V životě by nevěřil, že na sebe někdy vezme tohle… Tak potupné. Otřásl se odporem.
Na chodbě zavrzaly parkety.
Naklonila se nad něj, bezděky zatajil dech. Stáhla si z vlasů gumičku a osvobozená černá záplava mu spadla do tváře.
"Promiň."
Chladné prsty mu vjely do plavých vlasů a vytvořily na týle ohon.
Těsně před tím, než se i poslední dveře otevřely, zastrčila nohou jeho plášť pod postel, položila ruce na jeho ramena a políbila ho. Přiblížila svou tvář k jeho a jen zlehka se dotkla jeho rtů. Když se jí ale podíval do očí, zdálo se mu, že se skrze jeho hlavu dívá kamsi v dál, že ho snad ani nevnímá. Momentálně ale nebyl v pozici, aby se začal vyptávat nebo aby si snad stěžoval. Ne že by chtěl…
"Promiňte," zarazil se evidentně zmatený bystrozor, protože scéna, která se mu naskytla, zřejmě nebyla ta, kterou očekával.
Vylekaně sebou trhla, herečka, a prudce se otočila, takže za sebou dokonale skryla jeho tvář.
"Co chcete?" vyjekla poplašeně.
Muž nevěděl rozpaky kam s očima, ačkoli v místnosti nebylo nic, co by ho mohlo pobouřit.
"Promiňte, madam, nevběhl sem někdo? Měl jsem pocit, že… Víte, pronásledujeme zloděje, co se vloupali do vily kousek od vás," koktal.
"To je strašné," vydechla a její hlas zněl opravdu přesvědčivě. Vyhledala jeho ruku a pevně ji stiskla. "Nestalo se nikomu nic?"
"Potterovi jsou mrtví," oznámil bystrozor po krátké úvaze, zřejmě se snažil přefiltrovat nějak fakta, co může a nemůže mudlům říci, a Smrtijed cítil, jak její stisk povolil. Tohle byl konec. Nedokázal ani polknout, jak mu vyschlo v ústech.
"Potterovi," zašeptala a sklonila hlavu. "To je strašné…" Věnovala mu dlouhý pohled. Soustředěně hleděla do chladných šedomodrých očí a on si přál, aby mohl číst její myšlenky.
"Takže jste neviděli…" Mladíkovi byla celá situace bezpochyby trapná a přál si okamžitě zmizet.
Proč se nepokusil pohlédnout mu do tváře? Zas tak nádherná nebyla, aby musel mít oči jen pro ni? Vždyť byl přesvědčen, že ho sem musel zahlédnout vejít, proč se ani nepokusil…? Proč se nezkusil přesvědčit, že ten muž tady není Smrtijedem?
Myšlenky mu rychle vířily hlavou.
Než se zprudka zastavily. Vybavil si její nepřítomný pohled, vnímal její napjaté tělo…
"Oni jsou pořád někde tady?" zeptala se trošku vystrašeně.
"Je to možné."
"Ach můj… Myslíte, že budeme moct odjet? Nebo nás budete potřebovat kvůli výslechům? Jestli hrozí nebezpečí, nechci… Dám vám své číslo, kdybyste…"
"Možná by to bylo nejlepší, ale buďte opatrní. Ještě jednou se omlouvám," vysoukal ze sebe rychle a s  viditelnou  úlevou zmizel.
Nedokázal tomu uvěřit. Věděla, co se stalo, a nevydala ho.
Sklouzla z něj. Až v ten okamžik si uvědomil, že mu celou dobu klečela na klíně. Kdyby to bylo jindy…
Přitiskla ucho na dveře.
"Je pryč," špitla a obrátila se k němu.
"Potterovi…" zopakovala jméno, které před krátkou chvílí prozradil bystrozor.
"Já-"
"Nechci nic slyšet," zarazila ho, než stačil cokoli říct. Stejně nevěděl, co by řekl. Navíc mu z ní začal běhat mráz po zádech. Co za člověka dokáže tak chladnokrevně lhát?
Že zrovna on teď bude uvažovat nad morálkou!
Ještě před pár měsíci by mohla uspět mezi Smrtijedy. Mít vhodnou krev… Škoda takového potenciálu.
"Takhle teď ven nemůžeš," pokračovala věcně. "Musíš se převléknout…" Přeměřila si ho kritickým pohledem. Měl pocit, že dosud snad ani nezačala pořádně vnímat. "Hm… To půjde," zhodnotila ho nakonec a vylovila z šatníku nenápadný mudlovský oblek.
"To si na sebe-" chtěl zaprotestovat, ale umlčela ho.
"Tady zůstat nemůžeš. Dříve nebo později se někdo z nich vrátí. A jestli chceme zmizet, v tomhle si tě všimnou."
Musel uznat, že má pravdu.
Nerad.
Nikdo si mu nikdy ani neodvažoval do něčeho mluvit.
To jeho slovo mělo váhu a jeho jméno lidé vyslovovali s úctou.
Zato tahle se ho na jméno ani nezeptala…
V jakékoli jiné situaci by se cítil dotčen a dal by jí pocítit, že jsou lidé, se kterými si není radno zahrávat.
Jenomže teď nebyl čas. Jeho společnice měla tvář nalepenou na skle, ostražitě sledovala situaci venku a čekala, až se převleče. Potom vzala všechno jeho oblečení a odnesla ho do šatníku.
"Pojď!" znovu ho chytla za ruku a nesmlouvavě táhla ven.
"Sedej!" otevřela mu dveře od auta, co už zažilo lepší časy, sedla za volant a nastartovala. Až když vyjeli na silnici, si v bledém světle pouličních lamp mohl prohlédnout její tvář.
Ale ani to nebylo jednoduché. Její pleť byla bledá, mohlo za to spíš však špatné osvětlení než cokoli jiného. Měla sice naprosto černé vlasy, její oči ale byly v rozporu s tím poměrně světlé, ačkoli si netroufal odhadnout jejich barvu. Hleděla přímo před sebe, rty držela pevně semknuté a usilovně přemýšlela.
Vyjeli z Godrikova Dolu, bez otázek, odpovědí, beze slov. Ponořeni ve vyčkávavém mlčení.
Po několika mílích zajela ke krajnici a zastavila. Stále se dívala přímo před sebe, na svého spolujezdce ani nepohlédla. Pak složila ruce na volant a hlavu položila na ně.
"Kdo vlastně jsi?" zeptala se nakonec unaveně, aniž by se na něj podívala.
Jednou ta otázka přijít musela, tak se jí představil.
"Hm." Dojem to zřejmě neudělalo, ačkoli jméno Malfoy se těšilo dost velké úctě. "Smrtijed?"
Tak tohle dojem udělalo. Na něj.
"Ty nejsi-"
"Mudla? Ne," odvětila. "A taky nejsem moták. Takže klid, tvé ego nemuselo utrpět, že tě ze vsi vyvezl někdo méněcenný." Zaslechl v posledním slově hořkost? Opovržení? Zášť? Vůči komu?
Položil jí ruku do vlasů a pomalu jí shrnul vlasy z krku a tváře, aby na ni lépe viděl. Natočila hlavu a upřela na něj oči.
Šedé, ocelově šedé…
"Ty nemáš strach?"
Její oči se proměnily ve dvě úzké štěrbiny. "Ne." A v její ruce se objevila štíhlá černá hůlka.
"Aha," ušklíbl se, ale ruku z její šíje nesundal. "A teď bude co?"
"No, předpokládám, že tě odvezu domů nebo na nádraží nebo si klidně zavolej autobus, jestli máš něco proti ženám za volantem, mně je to jedno."


***
"Takže, pane Malfoyi, nechcete se třeba přemístit domů?"
"Nemyslím, že je to teď rozumné," namítl zamyšleně. Nebyli tak daleko od Godrikova Dolu a bystrozorové jistě sledovali kouzelnické aktivity v okolí. Nebylo rozumné na sebe tímto způsobem upozorňovat… Z nějakého vzdálenějšího místa, z místa s větší koncentrací lidí, kouzelníků, by to snad šlo…
"Jednou se tam vrátit musíš," zavrčela černovláska a znovu nastartovala auto. "Zapni si aspoň pás."
"Cože?"
Znechuceně ohrnula rty. "Neříkej, že jsi taky jeden z těch čistokrevných, co v životě nepřišli do styku s mudlovskou technikou?!"
Teď se zatvářil znechuceně Lucius a doprovodil to pohrdavým úšklebkem.
"Pro Merlina," ulevila si, nahnula se přes něj, vylovila vedle sedačky bezpečnostní pás a uvěznila svého spolujezdce v jeho bezpečnostním sevření.
Nespokojeně se zavrtěl.
"Mudlové mají taky policii a já nemám technickou, tak je nebudeme zbytečně provokovat, ne?"
Malfoyovo obočí vylétlo vzhůru.
"Nech to být, nemysli na to," unaveně nad tím mávla rukou.
"Tak kam to bude? Londýn? Odsud by ses snad mohl přemístit, ne?"
Váhavě přikývl. Lepší místo by teď asi nevymyslel. A když už se dostal bez použití magie z Godrikova Dolu… Ještě pořád byla naděje, že tomu unikne. Třeba se mu povede spravedlnost oslepit. A pokud mu nedokážou tohle, s tím zbytkem už se dá něco udělat… Jedinou otázkou bylo, co chce tohle děvče. Podíval se na ni. Sledovala ho klidným, nehybným pohledem - čekala, jestli kývne na ten Londýn.
Kývnul.
Zařadila a pneumatiky zaskřípaly na štěrku. Vyjeli zase do noci, tentokrát již s jasným cílem.
Cesta před nimi pomalu ubíhala a Lucius mlčky sledoval její ruce svírající volant. Byla mladší než on, mladší než Cissa. Žádný prsten na prsteníčku, jen tenký světlejší proužek dával tušit, že ještě nedávno tam nějaký byl.
Rozchod?
To byl důvod, proč trávila čas v prázdném domě v Godrikově Dole a pouštěla dovnitř neznámé Smrtijedy?
Teprve nedávno musela dokončit školu.
Skoro ještě dítě.
Jako by sledovala tok jeho myšlenek, zamračila se na spoře osvětlenou asfaltku před sebou.
Dobře, tak dítě ne.
Ale byla mladá, příliš mladá…
"Dobrá, mě tedy znáš… Smím znát taky tvé jméno?"
Našpulila rty a ještě soustředěněji sledovala silnici.
"Julia," řekla po krátké odmlce.
"Jako ta Romeova?" ušklíbl se.
Zašklebila se. "Pán si neumí zapnout pásy, ale v mudlovské literatuře se vyzná?"
Pokrčil rameny.
"Romeo odešel?"
"Jak to-?" překvapeně zamrkala.
"Kroužek po prstýnku. Takže to bylo vážné?"
Zamračila se. "Nevím, jen…
A co ty? Má Smrtijed doma ženu, dvě děti, psy a kanára?"
"Ženu mám, dítě jen jedno, syna, psy ano, kanáry ne, ale mám pávy."
"Miluju pávy," usmála se. "A sovy."
"Já nijak zvlášť, ale Cissa si na ně potrpí. Takže ty a Romeo - nepřekonatelné rozpory? Nelíbilo se mu, jak hazarduješ se životem?"
"Hazarduju se životem?" zopakovala nechápavě.
"Sama uprostřed pustiny, s hledaným Smrtijedem," začal vypočítávat.
"To není hazard, to je moje soukromá rebelie."
"Rebelie? Proti čemu?"
"Proti komu," opravila ho.
"Proti komu?"
"Proti svému nastávajícímu zaměstnavateli."
"Špatné vztahy?"
"Zatím žádné vztahy. Teprve začnu."
"A už rebeluješ? Ty nerada ztrácíš čas, že?"
"Člověk musí být připraven."
"Co je to za práci?"
"Mám učit."
Zakuckal se. "Zachránil mě někdo, kdo má učit v Bradavicích? To je vtip?"
"Já tam nechtěla," zavrčela.
"Tak proč…?"
"To je na dlouho… Každopádně teď stejně nebudu moct nic říct, protože jinak by tě zavřeli, takže rebelie vyšla naprázdno."
"Nečekáš, že řeknu, že mě to mrzí, že ne?"
"Ne. To bych asi chtěla moc."
"Taky mám ten pocit. Takže ty máš nastoupit do Bradavic, kam vlastně nechceš - proč?"
"Nemám ráda děti."
"To nejsi první ani poslední."


***
Nad ránem se zatáhlo, ale nerozpršelo se. Když se před nimi objevil Londýn, oběma se ulevilo.
Už toužil mít všechno za sebou, obrátit list a zapomenout. Když se podíval na její profil, řekl by, že ji také jen potěší, až od ní bude na míle daleko. Alespoň v něčem se shodovali.
Suverénně se proplétala uličkami a hledala nějaké nenápadné místo, kde zastavit. Nebylo by dobré zjevit se v kouzelnických prostorách - a v mudlovských nebylo radno kouzlit.
Asi po čtyřiceti minutách zastavila v zapadlé uličce. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Vystoupila a protáhla se. Po dlouhé jízdě byla celá rozlámaná, i on se už těšil, až si protáhne nohy, i když v mudlovském oblečení se cítit trapně a nedůstojně. Než se mu to ale podařilo, strávil ještě chvíli zápolením s bezpečnostním pásem. Mudlové… Všimla si toho a zasmála se. Jemu se někdo smál! Dnešek byl plný nových zkušeností. A zatím ani jedna se mu nezamlouvala. Obešla auto a otevřela mu dveře, na tváři stále ještě uličnický úsměv, který se absolutně nehodil k ničemu, co se zatím odehrálo. Ale při pohledu do jejích očí i on pocítil jakousi úlevu a naději, že až tahle noční můra odezní, bude všechno opět v pořádku. Její upřímnost a bezstarostnost, ačkoli k nim neměla pražádný důvod, byly nakažlivé.
"Prosím," usmála se a podala mu ruku, aby mu pomohla při výstupu z auta. Blesklo mu hlavou, že kdyby neuspěla jako Smrtijed, jako gentleman by nezklamala. Vložil svou dlaň do její. Nikdy by ho nenapadlo, že si někdy bude připadat jako dáma vystupující z kočáru.
Ucítil na tváři londýnský vzduch a usmál se do tváře černovlasé dívky. Její úsměv ale v tu chvíli pohasl.
I on to zaslechl.
Tiché prásknutí, které mohlo znamenat jen jediné.
Otočil se za zvukem, ale Julia byla rychlejší.
Zahlédl jen, jak muž v kápi pozvedl hůlku, než mu skočila do výhledu.
Bleskurychle vytáhl svou hůlku a vzápětí z jejího konce vyšlehlo zelené světlo.
Muž, o jehož totožnosti neměl nejmenšího tušení, se mrtvý sesul k zemi.
Julia se mírně zakymácela. V první chvíli to přikládal za vinu jen šoku, ale když ji obrátil tváří k sobě, poznal, že se zmýlil. Jednou rukou se ho zachytla kolem krku a druhou mu položila na rameno. Pohotově jí ovinul ruku kolem pasu. Otevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk, oči se jí překvapením rozšířily. Zalapala do dechu a ruka se jí svezla z jeho ramena. Cítil, jak mu mezi prsty protéká její horká krev, a jediné, co ji drží na nohou, je jeho objetí.
Nevydala ani hlásku. Zvrátila hlavu. Z její tváře zcela vyprchala barva. Podepřel jí hlavu volnou rukou. Neodvažoval se pohlédnout, jak velká rudá skvrna se již vytvořila na jejích šatech.
Zavřela oči. Během vteřiny se v jeho pažích změnila v hadrovou panenku, zcela bezvládnou a odevzdanou.
Mohl ji tu položit a zmizet. Všechno by se vrátilo do starých kolejí. Nezůstal by žádný svědek, všechno by se vyřešilo samo.
Vzít ji k Mungovi nepřipadalo v úvahu. Jejich šaty by přitáhly pozornost, pozornost bystrozory a ti už by se postarali, aby se dostal do Azkabanu.
Ještě pevněji ji k sobě přivinul a společně s ní se přemístil pryč.


***
Na kletbu Imperius se dá svést mnohé. Sám byl překvapen, jak to bylo jednoduché. Samozřejmě že ne všichni uvěřili, ale nikdo nemohl nic dokázat. Hlavní bylo, že s událostmi v domě Potterových ho nemohl nikdo přesvědčivě spojit.
Postupně se vrátil zpět na výsluní. I mnoha dalším se podařilo vyklouznout. Ne všichni ale měli takové štěstí. Bellatrix, jeho švagrová, byla zavřená v Azkabanu. Stejně jako její bratranec Sirius. Ano, ten dobrý, spravedlivý Sirius, ten, co se za ním každá dívka otočila, ten, co s tím vším neměl nic společného…
Když se spravedlnosti ukáže směr, sama už to nepřezkoumává…
Uběhl skoro rok, než ji znovu spatřil.
Její jméno a adresu znal již dávno. Stačilo jen zjistit si jména vlastníků domu v Godrikově Dole. Sice ho již neobývali, ale jejich dcera Julia měla byt v Londýně. Jednou v té ulici byl. Prošel kolem domu, ve kterém bydlela, na okamžik se zastavil, ale nevešel. Jakou by to mělo cenu? Neměli o čem mluvit, nic je nespojovalo, navíc byla ze všech stran obklopená mudly.
Tak ji potkal i jedné chladné soboty. V hloučku mladých mudlů jejího věku. Zjevně necítila potřebu trávit v Bradavicích každičký okamžik svého života. Měla na sobě jen smetanově zbarvený svetřík a černé džíny. Hluboko uvnitř ho takové chování pobuřovalo. Ačkoli jí mudlovské oblečení slušelo, neschvaloval ho. A její volbu přátel rovněž. Byla čarodějka! Její rodiče pracovali pro ministerstvo! Má vést kouzelnické děti k úctě k jejich dědictví, a ona přitom… Tmavovlasý mladík jí položil ruku kolem ramen, aby upoutal její pozornost, a ukázal vzhůru.
Nevěděl, na co ukazuje.
Nepodíval se. Sledoval jen Julii, jak zvrátila hlavu a rozesmála se, v čemž ji následovaly další dvě dívky.
Potom se skupinka rozdělila, mudlové odešli a Julia vytáhla z kapsy kalhot klíče, odemkla těžké domovní dveře a zmizela v domě.
To rozhodnutí padlo zcela spontánně.
Nikdy nepřemýšlel, co jí vlastně chce říct, nebo co by chtěl slyšet. A teď náhle stál u jejích dveří s prstem na zvonku. Na mudlovském zvonku.
"Hned jsem tam," ozvalo se zevnitř a něco spadlo. "Damiene!"
Když slyšel ten hlas naposled, jeho majitelka téměř zemřela. Udělal, co mohl, ale po ráně způsobené kletbou muže, jehož identitu nikdy nezjistil, stejně zůstala na jejím boku velká jizva. To nebyla tak velká cena za život. Jeho i její. Seděl u ní tehdy celou noc a čekal, jestli se probudí. Vítr přinášel od jezera vůni mechu a mokré trávy a on převracel v prstech její štíhlou černou hůlku, která znalci poměrně jasně naznačovala, že její paní není žádná třetiřadá čarodějka a že se v kouzlech velmi dobře vyzná. Nebo její rodina. A zároveň má prostředky získat to nejlepší, pokud o to stojí. Proč ale tehdy trávila noc zcela sama v domě, který sice patřil její rodině, ale již léta ho nikdo trvale neobýval? Proč se mu rozhodla otevřít a proč ho nevydala do rukou spravedlnosti, když si vyslechla celou pravdu?
Ve dveřích zarachotil klíč a vzápětí se ve vzniklé skulině objevila černovlasá hlava. Naštvání v jejím obličeji vystřídalo čiré překvapení.
"Pan Malfoy?" vydechla a otevřela dveře. "Mohu pro tebe něco-" Z bytu se ozvalo tříštění skla. Stiskla rty, zavřela oči, zhluboka se nadechla, otevřela oči, usmála se na něj a beze slova ho vybídla, ať vstoupí. Pak za ním zavřela dveře, vytáhla hůlku a rázně vešla do kuchyně, kde se po zemi válelo několik střepů z broušeného skleněného poháru. Namířila na ně hůlku a znovu celý pohár postavila na stůl.
"Omlouvám se, Damien…" neurčitě mávla do prostoru.
"Syn? Přítel?"
"Tak něco," zasmála se. "Gratuluju, ministr prý o tobě mluví v superlativech."
"Financoval jsem skoro polovinu jeho kanceláře." Nedokázal potlačit opovržení ve svých slovech. I přes pozitivní vývoj v jeho případě cítil znechucení z malosti lidí, kteří ho obklopovali. Všechno bylo až příliš jednoduché. Peníze otvíraly dveře jako vždy a po jejich původu se nikdo neptal. Bylo to ubohé.
Pokrčila rty a lehce pokývla hlavou. Jí zjevně ubohost lidí nevadila - jí byli zcela ukradení.
"Něco k pití?"
"Ne."
"Ani kávu? Kávu zvládnu," usmála se.
Zamyšleně na ni z celé své výšky a majestátu pohlédl. Na většinu lidí to působilo. Ale většina lidí ho nelíbala uprostřed noci v Godrikově Dole. No, ona vlastně taky ne. Ale skoro.
"Dobrá, kávu," odsouhlasil návrh a sledoval, jak zapnula mudlovskou konvici. Vidět to Narcissa, tak se zblázní.
Posadil se ke stolu a rozhlédl se kolem sebe. Veškeré vybavení bylo mudlovské, nic nenasvědčovalo tomu, že obyvatelkou bytu je čarodějka.
"Řada mých přátel jsou mudlové," řekla, jako by četla jeho myšlenky. "Takže takhle je to jednodušší."
Pokrčil rameny a zatvářil se lhostejně. Ale nesouhlasil. Ostře nesouhlasil.
"Jak je v Bradavicích?"
Nasypala do dvou hrnků kávu a zalila ji vroucí vodou. "Zima," odvětila stručně. "Je něco konkrétného, cos mi chtěl nebo ses nudil, tak jsi zaskočil na zdvořilostní návštěvu?"
Zamračil se. Existovaly jisté druhy chování, kterých se v jeho blízkosti nikdo nedopouštěl.
"Asi ti to přijde neuvěřitelné, ale většina lidí si mě váží."
"Já si tě taky vážím," namítla. "Udělala jsem ti kávu." Oslnivě se usmála a podala mu jeho hrnek.
"Vzdávám to, " rozhodil rukama. "Původně jsem asi chtěl poděkovat, ale teď už si tím nejsem tak jistý."
Jedno její obočí vylétlo vzhůru. "Sice tě skoro neznám, ale z doslechu vím jednu věc - Malfoyové neděkují."
"Proto si toho važ, už to nebudu nikdy opakovat."
Ušklíbla se.
"Tak to si to zapíšu do deníčku. Speciálně si ho kvůli tomu zavedu. Milý deníčku, dnes mi skoro poděkoval Malfoy. Až zjistím, kolikátého je, vyhlásím to za svůj soukromý svátek." V jejím podání znělo jeho jméno jako nějaký živočišný druh.
"Sedmnáctého."
"Tak jo, podívej… S nikým jsem o tom nemluvila a ani nehodlám," přisedla si za ním ke stolu a zjevně rozhodnutá udržet oční kontakt, než dokončí myšlenku. "I kdybych chtěla, kdybych řekla pravdu, nechce se mi riskovat, že mě zavřou za to, že jsem ti napomáhala. O to zrovna nestojím. Bradavice nejsou sice moje představa ráje, ale není to Azkaban."
"Zná Brumbál tenhle tvůj pozitivní přístup k věci?" Opatrně upil, aby si nespálil jazyk. Neměl o Brumbálovi valné představy, ale výběr jeho zaměstnanců ho docela zarážel.
"Snažím se o to, ale většinou se mi zdá, že mě ignoruje. Cítím se přehlížená a nedoceněná."
"Mohl bych zařídit, aby-"
"Opovaž se!" zhrozila se. "Radši mě nech trpět přehlížením."
"Ty vůbec nevíš, co chceš."
"Vím," nesouhlasila, ale k odpovědi už se nedostala, protože ze sousedního pokoje k jejich uším dolehl zvuk tříštěného skla a v následující vteřině do kuchyně vběhla černá kočka.
"Damiene," zavrčela naštvaně a šla obhlédnout škodu. Pak se ozvalo zaklínadlo a Julia se vrátila opět s omluvným výrazem ve tváři.
"Promiň. Předchozí Damien byl kliďas, ale s tímhle pytlem blech se člověk opravdu nenudí."
"Předchozí?"
"Jako malá jsem měla černého kocourka Damiena. Umřel, když mi bylo pět. Strašně jsem to obrečela, tak jsem dostala nového, taky černého. A od tý doby mám prostě černý kocourky Damieny. Tohle je v pořadí už čtvrtý."


***
Posadil se do salónku a nechal si přinést kávu. Byl domluven s Cissou, že se tu setkají, až si všechno vyřídí. On měl nějaké své pochůzky a ona si chtěla dát ušít nové šaty. Takže i kdyby pochůzky neměl, něco by si vymyslel, aby nemusel strávit dvě hodiny posloucháním, že tuhle barvu ne, tady to škrtí, tady je to volné, tohle je moc dlouhé, tohle jí přidá dvě kila tamhle, tohle zase onde… Miloval Cissu nade vše na světě, ale na nákup šatů by s ní nešel.
Strávil dvě hodiny u Borgina a Burkese, v Krucáncích a kaňourech a dalších aspoň šesti obchodech, tak snad brzy dorazí i jeho drahá polovička.
Rozevřel si noviny a začetl se do nejnovějších zpráv. Sice většinu z nich znal, ale stále bylo příjemnější pročítat se Věštcem než sledovat levné obrazy na zdech.
"Á, támhle je," zaslechl Cissin zvonivý hlásek, když už dospěl ke zprávám z famfrpálu. Dle toho, jak zněl, odhadoval, že nákup dopadl dobře.
Když ale složil noviny, aby ji přivítal, skoro se mu zastavilo srdce. Po jejím boku stála osoba, které by se v její společnosti nikdy nenadál.
"To je Julia," představila ji Cissa a Lucius jí se zdvořilým úsměvem podal ruku.
"Julia Marciana," přijala nabízenou ruku a v jejích očích četl naprosto upřímný šok. Ostatně on cítil to samé.
"Lucius Malfoy."
"Těší mě," řekla teď už docela pobaveně, když získala opět pevnou půdu pod nohama.
S povděkem se posadil. Občas je svět strašně malý.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Elza Elza | 18. listopadu 2010 v 15:01 | Reagovat

Mňau! Tak trochu histórie už známe!
v duchu se zarazil nad svými prioritami - Fíha, nejprve si všímat magického statutu a pak teprve pohlaví... chudák! :-D
Tak tohle dojem udělalo. Na něj.
Nato hlavu a upřela na něj oči. - Natočila?
...kdyby neuspěla jako Smrtijed, jako gentleman by nezklamala... :D

2 P. D. P. D. | 18. listopadu 2010 v 15:26 | Reagovat

opraveno, díky :)

3 Sisa Sisa | Web | 19. listopadu 2010 v 19:12 | Reagovat

No páni!:) Dokonalé!:-D Hlavne hláška: "Já si tě taky vážím," namítla. "Udělala jsem ti kávu." rozhodne vedie, i keď zvyšok je veľmi silná konkurencia:-D Ach a veta "Když se spravedlnosti ukáže směr, sama už to nepřezkoumává…" sa mi neskutočne páči a určite si ju budem ešte dlho pamätať. Pradiem blahom, že záhada čože je to medzi Luciusom a Júliou(ktorú mám kapitolu od kapitoly radšej:D)už nie je až takou záhadou:-D Nuhuhu, tak sa teda teším na novú kapču Pádu! xD
P.S.: Myslím, že keby Dumby vedel, že za to, že Lucík je ešte na slobode vďačí zrovna Júlii, už by nebola až tak prehliadaná:D

4 KiVi KiVi | 20. listopadu 2010 v 1:10 | Reagovat

Tak tohle bylo úžasný doplnění :). Wrrrau...Lucius je...ňami :D

5 kris.ta kris.ta | 20. listopadu 2010 v 11:04 | Reagovat

Paráda ;-) konečně přiblížení toho jejich vztahu-nevztahu, Lucius válí :-D  :-D

6 linterna linterna | 26. listopadu 2010 v 16:04 | Reagovat

"Nemám ráda děti."
"To nejsi první ani poslední."
Ano, my všichni známe i další a máme je rádi :-)
Výborné jako vždy, chvilku mi trvalo, než mi došlo, kdo to je, ale pak to naskočilo, nějak...Dík za trochu jejich minulosti.

7 P. D. P. D. | 26. listopadu 2010 v 20:13 | Reagovat

no, já to taky brala jen tak volně jako doplnění, pokud by někdo měl o takové doplnění zájem.
propojovat netřeba. prostě jak komu libo...

8 JSark JSark | 27. listopadu 2010 v 20:00 | Reagovat

Takže takto, Julia je vlastne napomáhačka! Preto sa s Rokfortom tak bez problémov zmieruje... Azkaban by fakt bol horší. Díky moc. Len by si ešte mohla prezradiť, koho to zaavadil. O_O

9 peggy peggy | 12. prosince 2010 v 14:58 | Reagovat

Paráda :-) skvělé doplnění i když by mě taky zajímalo koho to vlastně zabil...

10 P. D. P. D. | Web | 12. prosince 2010 v 15:33 | Reagovat

k tomu se snad taky jednou dostanu... :)

11 peggy peggy | 29. prosince 2010 v 20:00 | Reagovat

Vím sice, že jsi psala, že tam možná budou nějaké nepřesnosti, ale já si všimla jen jedné - v Pádu na začátku jsi psala, že si Damiena pořídila na radu Miervy a tady, že je má už od pěti let...
ale doplnění pádu je to jinak skvělé :-)

12 P. D. P. D. | 29. prosince 2010 v 20:07 | Reagovat

díky :-D to už jsem nějak pozapomněla. vždyť to píšu, kolik? tři roky? ale už mě napadlo, že až bude čas, tak si to projdu a nadělám poznámky o těhle  detailech, pže někdy je to docela boj, dohledávat, co jsem vám tu nakecala... :-D  :-D
ale dík moc za postřeh :-)

13 P. D. P. D. | 29. prosince 2010 v 20:17 | Reagovat

bych to mohla zakecat, že juliiny a luciusovy pohledy na věc se liší :-D

14 peggy peggy | 29. prosince 2010 v 20:59 | Reagovat

Však proč ne ? :-D  :-D  :-D

15 P. D. P. D. | 29. prosince 2010 v 21:10 | Reagovat

to se zakamufluje :-D  :-D  :-D  lhala mu. nebo předtím ona vám... tak jako tak jsem v tom já nevinně... :-D  :-D  :-D

16 peggy peggy | 29. prosince 2010 v 21:11 | Reagovat

to lhaní bych asi hodila na Luciuse, přeci jenom, má "lepší" pověst :-)

17 peggy peggy | 29. prosince 2010 v 21:24 | Reagovat

Safra to sem to domotala... Chtěla sem napsat že bych to hodila na dobu luciuse... :-?  :-x  :-!

18 P. D. P. D. | 29. prosince 2010 v 21:32 | Reagovat

zatím :-D já jiště zkazím :D

19 P. D. P. D. | 29. prosince 2010 v 21:33 | Reagovat

na dobu luciuse?

20 peggy peggy | 29. prosince 2010 v 21:42 | Reagovat

Na vyjadřování nejsem zrovna talent :-(  myslela jsem to z doby kdy to říkala luciusovi... sakra už se v tom zamotávám... :-! :-D

21 P. D. P. D. | 29. prosince 2010 v 21:48 | Reagovat

to je fuk... :-D  kdo ví, na co myslel, nějakej kocour mu byl asi někde.... :-D  :-D

22 peggy peggy | 29. prosince 2010 v 21:53 | Reagovat

asi tak nějak :-)  :-D  :-)  :-D

23 P. D. P. D. | 29. prosince 2010 v 21:57 | Reagovat

no vida, jak se nám to vyjasnilo... :-D  :-D  :-D

24 peggy peggy | 29. prosince 2010 v 22:18 | Reagovat

:-)

25 P. D. P. D. | 29. prosince 2010 v 22:25 | Reagovat

zatracenej chlap. akorát nám v tom dělá bordel. dobře že ho rowla aspoň na jeden díl zavřela :-D  :-D

26 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 10:50 | Reagovat

A zatracenej Voldemort ho zase pustil ven... :-? co to je za lidi?? :-D

27 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 12:12 | Reagovat

je to smutný, když už ani na voldemorta není spoleh..

28 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 13:47 | Reagovat

jo no, alespoň Tomík by mohl zůstat trochu normální...

29 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 14:34 | Reagovat

nevím, jestli je prakticky možné, aby byl tomík normální souběžně s tím, že voldemort se zbláznil...

30 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 15:08 | Reagovat

třeba by mohl trpět rozdvojením osobnosti... 8-O

31 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 15:16 | Reagovat

za každý viteál jedna :-D

32 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 16:11 | Reagovat

a potom co způsobuje ty rychlé změny nálad... :-?

33 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 16:25 | Reagovat

takže potter se vlastěn staral o jeho duševní rovnováhu. vooldemort by mu měl být vděčný a ne se ho za jeho dobré úmysly snažit zlikvidovat.

34 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 16:32 | Reagovat

chudáček Harry, za dobrotu na žebrotu :-(  :-D

35 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 17:15 | Reagovat

jo. za tohle může špatná komunikace. málo ho v tom dětském domově a následně v bradavicích socializovali.

36 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 19:08 | Reagovat

jo a chudák křiklan už toho moc nezmoh... vlastně ho v tom ještě podporoval, chudák křikouš nevěděl, že ponese odpovědnost za jeho zdraví :-|  :-!

37 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 19:30 | Reagovat

to mají z toho, že bradavice nemají pravidelná pedagogická školení, nepořádají seznamovací kurzy a vůbec jim chybí stmelovací aktivity. místo toho jen podporují vzájemnou nevraživost nějakým famfrpálem...
umbridgeová to pochopila, ale už bylo pozdě

38 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 19:46 | Reagovat

no jo Dolores, chudák všichni byli proti ní, snad jen u Filche našla podporu... alespoň se to všechno snažila napravit a půlku studentů pozvala k sobě na čaj :-)

39 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 19:53 | Reagovat

to je fakt. brumbál všechno syslil, s nikým se nedělil... jen s potterem, zmetkem jedním protekčním...

40 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 20:20 | Reagovat

jo hlavně že všechno nechával aby si na to pottřík přišel sám... beztak se mu do toho nechtělo a tak to nechal na chudáčkovi harrymu aby to vyřídl za něj... a s tou věštbou, beztak to se sibilou jen tak hrál.. on jí dá místo učitelky a ona si vymyslí říkanku co má vypadat jak věštba...

41 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 20:29 | Reagovat

no jasně - rozděl a panuj. nedělej sám, co za tebe můžou udělat jiní.
myslíš, že to byl až takový komplot? v tom případě za smrt potterových rodičů může od začátku brumbál! a severus se kvůli němu celý ty roky obviňoval! mizera jeden nebelvírskej.

42 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 21:00 | Reagovat

upřímě, myslím...brumbík nebyl zas takový génius... chudák severus - a pak kdo ničí pověst školy... i holoubková na to přišla a když se lidem snažila zdělit pravdu trošku se jí to vymklo z ruky :-?  no a když už jsme u toho, jestli za smrt potterových rodičů moh brumla, tak už víme proč mladýmu potterovi tak nadržoval -hryzalo ho svědomí. no a když na to přišel severus tak se zřejmě trochu neudržel a shodil brumbála z tý věže. :-x

43 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 21:12 | Reagovat

jo. čímž pádem se severus stal v očích nezasvěcených ještě větším zlosynem, protože ten dědek zlomyslnej po sobě nezanechal žádný vysvětlující dopis.

44 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 21:26 | Reagovat

no a severus, když dával potterovi svoje vzpomínky tak nejspíš doufal, že ho voldy zabije a nebude už žádná zjizvená hlava co se paktila s brumbálem... trošku mu to nevyšlo...chudák :-( fandila jsem mu :-| těžko říct koho nenáviděl víc, jestli harryho pettera (podle něj zjizvená hlava) a nebo lorda voldemorta ( podle něj hadí ksiht)

45 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 21:34 | Reagovat

no, spíš asi pottera. s voldemortem měli stejný cíl... minulost se nedá odestát - a navíc to byla vina brumbála. kdyby ten dědek nedělal pohovory v hospodě, ale na pracovišti jako každej normální zaměstnavatel, ušetřili by si léta a léta problémů...

46 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 21:39 | Reagovat

třeba byl brumbál alkoholik... :-D

47 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 21:40 | Reagovat

to by vysvětlovalo, proč má do kanceláře schody, co ho tam samy vyvezou...

48 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 21:53 | Reagovat

vsadila bych se že z těch jeho sladkostí měl nejradši rumové pralinky

49 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 21:55 | Reagovat

přičemž čokoládu  schovával minervě :D

50 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 22:10 | Reagovat

no jo minerva, myslíš že věděla jaký brumbál byl?? nebo jí brumbál řek milosrdnou lež? nemyslím, že v tom jela s ním, nějak si ji nedokážu představit...

51 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 22:23 | Reagovat

možná, že kdyby jí to řek, tak ho z tý věže shodila už dřív ona... :D

52 peggy peggy | 30. prosince 2010 v 22:40 | Reagovat

no jo, zlatá spravedlivá minerva :-)  :-D

53 P. D. P. D. | 30. prosince 2010 v 22:43 | Reagovat

jen by se to muselo nějak zaonačit, protože minerva je nebelvír... takže by to stejně hodili na severuse. ten chudák tam neměl sebemenší šanci... moc nepřátelský prostředí...

54 peggy peggy | 31. prosince 2010 v 10:23 | Reagovat

severus, chudák všichni byli proti němu a jen on věděl jak to s tim brumbálem doopravdy bylo...

55 P. D. P. D. | 31. prosince 2010 v 12:54 | Reagovat

ano... věděl - a proto musel jít

56 Aranel van de´Corvin Aranel van de´Corvin | Web | 16. ledna 2011 v 20:51 | Reagovat

konečně :D to seznámení bylo dobrý... až to zjistí Brumla, tak ho trefí :D

57 Chavelierka Chavelierka | 12. února 2012 v 18:26 | Reagovat

To bylo vážně napínaví a docela jsem si užila i Luciuse. Já být v její kůži, tak z té situace vytěžím maximum 8-) Netvrdím, že by mi prošlo znásilnění, ale nějaký ten polibek by být mohl :-D  :-D  :-D
Kdyby jen Brumbál věděl, co si nasadil za blešku do kožichu :-D
To poslední střetnutí stálo za to, kde k ní Cissa přišla? :-D

58 Mienat Mienat | Web | 21. srpna 2015 v 18:49 | Reagovat

Naprosto super. Zboznuji Tvoje povidky. Doufam, ze mas radost. Pokud ne, (tak ji mam alespon ja) tak nic. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama