Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

37. kapitola

13. listopadu 2010 v 3:00 | Paccia Domna |  * Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho II - Neplánovaný pád rytíře v nablýskané zbroji
Pád 2 37




Byla jsem ráda, že jakožto čarodějka nejsem odkázána na mudlovskou techniku, protože když jsem dorazila domů, zjistila jsem, že poloha domku stranou od civilizace je sice romantická, ale z cesty k domu teď byla jen rozbahněná skluzavka posypaná bílým sněhovým popraškem. Mé autíčko by tu na svých čtyřech nemělo sebemenší šanci - a dělat z něj poloviční letadlo jako Weasley senior, zástupce Odboru proti zneužívání mudlovských výtvorů, na to jsem zase neměla dostatečnou odvahu.

Zatopila jsem v krbu a vytřela louži, kterou jsem po sobě vytvořila v předsíňce. Nesnáším sníh, nesnáším bláto a z duše nenávidím jejich kombinaci. Venku už byla tma, co bych taky v tuhle roční dobu mohla čekat, ale nepršelo a nesněžilo. Ono začne. V celém domě byla naprosto neskutečná zima, takže jsem byla vděčná za své magické schopnosti a pustila se do zútulňování domu - což v mém případě znamenalo pouze snahu zařídit to nějak, abych přes noc nezmrzla. A pokud se to povede, tak možná ještě přes jednu. Nějak jsem zpět do Bradavic nespěchala.

V kuchyňce jsem naskládala jídlo do skříněk a do ledničky a živě si představila své rodiče, jak by zase kroutili očima nad zařízením mé domácnosti. Ačkoli byli velmi benevolentní a otázka čisté krve a ryze kouzelnických způsobů je nikdy nevzrušovala, o mudlovském
vybavení nevěděli, ani co by se za nehet vešlo. Natož něco použít. Kdybych své dětství strávila s nimi, zřejmě bych se chovala stejně. Jenže jejich práce mě odsunula na vedlejší kolej, což v reálu představovalo mudlovskou rodinu mých příbuzných - a to ve mně očividně zanechalo hluboké stopy. Salazar Zmijozel by se obracel v hrobě, kdyby viděl, co všechno vystudovalo s jeho jménem za zády...
Jenže ten teď měl spoustu práce s vývrtkami kvůli chlapci, jenž přežil, aby byl prohlášen za jeho nástupce.

Ačkoli bylo ještě dost brzy (kvůli Severusovi jsem měla dost rozhozený denní režim, netuším, jak měl své dny seskládané on), dala jsem si horkou sprchu a zalezla do postele. Usnula jsem asi krátce po deváté, spokojená, jak se mi dnes vše podařilo krásně zařídit. S podobným pocitem spokojenosti jsem se i probudila. Cítila jsem se nádherně volná - při vědomí, že jsem tu sama, můj pokoj je mým pokojem a nikdo mi sem nepoleze. Euforie mi vydržela zhruba deset vteřin, než jsem si vzpomněla na Luciuse. Jednak jsem netušila, co mi chce, protože jsme se vídali jednou za uherský rok - a to ještě byla náhodná setkání, téměř výhradně omezená na Londýn - jednak by mě zajímalo, jak se sem dostane, protože svou novou adresu jsem mu nedávala. (Ne že by někdy dostal mou starou…) Druhé jednak mě nevzrušovalo, to byl jeho problém, první jednak mě sice taky nevzrušovalo, ale to už BYL můj problém. Nezbývalo než doufat, že ne moc velký…

Sobotní dopoledne jsem strávila vyhazováním Rufuse od televize. Ze všech mudlovských vynálezů, co jsem v domě měla, mu bednička s obrázky, co vydávají zvuky, učarovala nejvíc. A to vysílali jen teleshopping. Mohla jsem být ráda, že si nezapne mobil a neobjedná mi sadu hrnců z nerez oceli. Kdyby venku nebylo tak hnusně, pošlu ho, ať si hraje za humny. Jenomže bílý povlak, co se tu válel včera, dnes zmizel a všude bylo bahno, takže by mi po návratu zaneřádil celý dům. Člověk vám zadělá podlahu. Opice to vezme od podlahy po strop. Zase tak moc jsem se s přírodou sbližovat nemusela.

Pustila jsem si hudbu a užívala si život. Nějaký doveda totiž zařídil, že v Bradavicích nefunguje mudlovská technika. Chápu, že tradicionalistickým kouzelníkům připadala představa internetu v Bradavicích zvrhlá, ale tak nějaké výjimky zařídit mohli. Alespoň pro učitele. Kouzelnický rozhlas se nedal poslouchat. Ne, pokud vám bylo míň jak padesát... Hm… V tom byl možná zakopaný pes. Menšina byla přehlasována většinou. Demokracie je hloupý systém.

Zatímco se pokojem linuly mým uším libé tóny, odšroubovala jsem víčko z lahvičky inkoustu a smočila v něm špičku pera. Ne brka - to jsem se nikdy nenaučila pořádně držet a zdálo se mi nepohodlné. Smutné, Salazare, že? Ale co, doba se mění a my s ní. Aspoň někteří. Můj životní styl byl důvodem, proč jsem řadu úkonů, které běžně vykonávali za své pány skřítci, musela dělat sama. Tak třeba nákup - bylo nemyslitelné poslat Narbyho do mudlovského obchodu. Ne že by se nenabízel - to právě naopak. Jakmile zjistil, že jdu zase pro nějaké nekouzelnické zboží, byl ochota sama - protože věděl, že ho stejně s díky odmítnu.

Než hodiny odbily dvanáct, napsala jsem několik dopisů svým známým. Pokud naši pozvali na tu svou vánoční Ruperta, chtěla jsem taky nějakou svou základnu. Navíc jsem očekávala zase nějakou formální akci, kde bude zase vyslanectvo za několik států, takže budu ráda, když tam bude někdo, koho znám a s kým si budu moct promluvit i o něčem jiném než o kedlubnách. Akorát jsem stihla zavrhnout myšlenku, že bych pozvala někoho jako svého partnera (Tuším, že Anthony, spolužák, se kterým jsem během studií chvíli chodila, a vůbec nás to nepoznamenalo, protože si dobře rozumíme i nadále, je stále svobodný.), když dorazil Lucius.

"Jestli se ještě jednou přestěhuješ, nejspíš skončíš v psí boudě," poznamenal, sotva jsem mu otevřela dveře.

"Vítám tě, ráda tě vidím, co říkáš mému novému domu?"

Přezíravě očima přejel tolik z mého domku, kolik mohl zahlédnout od vchodu.

"Můžeš mi říct, proč ses vlastně stěhovala? Tedy ne že by to předchozí byl nějaký zázrak…" přimhouřil oči a vkročil dovnitř. Zavřela jsem, než mi dovnitř naprší nebo něco horšího.

"Těší mě, že se ti tu líbí. Nemusíš své nadšení dávat tolik najevo."

Dovedla jsem ho do obýváku (ne že by se u mě dalo zabloudit) a vybídla ho, ať se někam posadí, zatímco připravím něco k pití. Jeho povýšený výraz mi napověděl, proč mají Malfoyovi tak obrovské sídlo. Do běžného domu se tohle ego nevejde.

"Tak proč to stěhování?" zeptal se znovu, když jsem se vrátila.

"Protože mě pořád nebavilo odvzdušňovat topení." Jen ať si mudruje. Byla jsem si jistá, že se dál už nezeptá, protože neexistovala věc, které by Malfoy nerozuměl.

"Vidím, že tvůj vkus se vůbec nezměnil." Teď měl na mysli zčásti mudlovské zařízení. Jemu se to kritizuje, jenže já mám i mudlovské přátele, se kterými se stýkám, a některé věci bych asi nevysvětlila.

"Fajn. Takže úvodní milé zdvořilosti máme za sebou. Chtěl jsi se mnou mluvit o nějaké konkrétní věci nebo tě jen těší má přítomnost? Vzpomněl sis snad, že opravdu něco víš o té potvoře, co nám studenty proměňuje v kámen?"

"Ty ses dneska špatně vyspala?" zcela mě ignoroval.

Chtělo by to asi jiný začátek… "Už ses doslechl tu novinku, že Potter je Zmijozelovým dědicem?"

Ignorace byla pryč. Celý jeho obličej se stáhl vzteky. "Od tebe, jakožto někoho, kdo absolvoval zmijozelskou výchovu, bych tuhle poznámku nečekal."

Absolvovala jsem Zmijozel. K nemalému zděšení celého příbuzenstva. A taky jsem absolvovala nějakou výchovu. Ale adjektivum zmijozelská bych s ní nespojovala.

"Ta poznámka se docela nabízí," mile jsem se na něj usmála, abych vyrovnala napětí v místnosti. "Stejně jako se nabízí otázka, jestli máš prsty v celé té záležitosti s tou potvorou, co nám konzervuje studenty a Norrisku."

"Tuhle věc už jsme řešili," zkusil mě odbýt.

"Ne, já chtěla tuhle věc řešit, ale ty… Víš, přemýšlela jsem, jestli bys…"

"Jestli bych co?" Zády se opřel o opěrku gauče a provrtával mě pohledem.

"Jestli bys byl schopen ohrozit i vlastního syna."

Zvážněl, ale z jeho tváře se nedala vyčíst žádná odpověď. Stejně jsem nebyla dobrá čtenářka… Chvíli jsem si ho zkoumavě prohlížela, nevím, čekala jsem snad opravdu na odpověď?

"Vím, co se říká… že jde po těch s nečistou krví… ale kde chceš vzít jistotu, že nějakou náhodou… že na sebe nenarazí a nemusí mít takové štěstí…Kdysi to byla Uršula… Je jen otázkou času, kdy se historie zopakuje."

Ušklíbl se. "Máš obavy o mého syna nebo se obáváš, že tvá krev není dostatečně čistá?"

Nevěřícně jsem potřásla hlavou. "Má krev? Co to s tím-?"

"Proto se Brumbál všude vyptává po tvých předcích? Co chce najít?"

Kdybych neseděla, v tuhle chvíli bych si musela sednout. Musela jsem zamrkat, abych si připomněla, že… Musela jsem se nadechnout. "Cože Brumbál?"

"Ale no tak, prober se. Možná si myslí, že to dělá nenápadně, ale i já mám známé, kteří mi ochotně přinesou informace."
Náhle se zarazil. "Tys to opravdu netušila?"

Teď už jsme na sebe zírali oba dva. Já přestala jako první. Musela jsem vstát. Nemohla jsem to už vydržet. Chvíli jsem nervózně přecházela sem tam po pokoji a byla Luciusovi vděčná, že je zticha a sedí. Ne, neměla jsem obavy, že by v mém rodokmenu mohlo být něco špatného nebo kompromitujícího. Ani jsem si nedokázala představit, jaká informace by se za nějak závadnou dala počítat. Já na čisté krvi nebazírovala - jako někdo. Ale doteď mě ani nenapadlo, že bych se mohla stát předmětem podobného pátrání zrovna já. A Brumbál. Proč? Proč teď? Proč mi nic neřekl? Cítila jsem se zrazená, podvedená, obelhaná. Zatočila se mi hlava. Opřela jsem se o parapet a zahleděla se ven.

"Jak dlouho už to trvá?"

Pokrčil rameny. "Když jsem byl v Bradavicích, už měl nějaké poznámky v pracovně. Divím se, že ti to uniklo. Obvykle býváš se situací docela obeznámená."

Stiskla jsem čelisti.

"Protože jsem ani neměla tušení, že bych někoho mohla v tomhle ohledu zajímat. Zvláště po všech těch letech."

"Nikdy není nic promlčené, i když se sami sebe snažíme přesvědčit o opaku."

"Proto se podobné věci snažíme uspat a neprobouzet."

Teď už jsme se v rozhovoru oba odchýlili od původního námětu a ocitli se na tenkém ledě událostí, kterými jsme se oba drželi vzájemně v šachu a díky kterým byl Lucius přesvědčen, že jsem zřejmě napůl psychopat. Neměla jsem mu to za zlé. Vlastně jsem to docela vítala, protože to alespoň pomáhalo držet bariéry vztyčené. Sice jsme za celé ty roky zjistili, že to s tím nebezpečím nebude až tak žhavé, ale nějaká vnitřní nejistota tu byla stále.

"Takový stav ale nemůže dlouho vydržet. A ty si musíš konečně vybrat stranu, na kterou se postavíš, až se ON vrátí. Protože pokud budeš pořád stát na středu, můžeš jen odhadovat, která strana tě smete jako první."

"Nemůžeš radši říkat pokud se vrátí?"

Vrátila jsme se zpět na své místo. Prvotní šok sice ještě nepominul, ale bylo na čase pročistit si trochu hlavu a rozhodnout se, jak se získanou informací naložit.

"Nepřišel jsem si hrát se slovíčky. On se vrátí. Já to vím, Brumbál to ví a ty to víš taky. A stejně tak Severus, ať už se tváří jakkoli."

"Co zase ten s tím má společného?"

Posunul se na kraj gauče a mírně se ke mně naklonil. "Nespoléhej na něj jenom proto, že mu Brumbál věří. Severus je, jaký je, a pokud se něco stane, na tebe se ohlížet nebude. On ví moc dobře, co je pro něj nejlepší, a podle toho se zařídí. Nemůžeš mu věřit."

Ach, kde už jsem tohle jen slyšela?

"No, ty nevěříš jemu, on nevěří tobě, jste si kvit."

"A komu věříš ty?"

"Z vás dvou?" vydechla jsem nevěřícně. To byl tvrdý oříšek. "To myslíš vážně?" Neměla jsem sebemenší důvod dělat si iluze o jediném z nich.

A teď už ani o Brumbálovi.

Informace nám prostě zbytečně komplikují život. Žití v nevědomosti by bylo tak příjemné…

Zatvářil se hraně dotčeně.

"Já ti nikdy nelhal," namítl. To byla pravda. Naše první setkání neposkytlo k žádným lžím prostor a do budoucna nás účinně zbavilo povinnosti hrát si na něco, co bylo předkládáno jako všeobecně přijatelná pravda. Navíc jsme se společensky stejně nikdy moc nestýkali, takže i kdybychom si chtěli lhát, šance jednoduše nebyla. Leda bychom udržovali nějaký písemný styk. A pokud šlo o Severuse, po těch x letech v Bradavicích jsem věděla zhruba to, co na začátku - že je všechno možné, jen ne vlídný, milý, srdečný, ohleduplný, otevřený, přátelský…

Povytáhla jsem obočí. Usmál se a vstal k odchodu.

"O tomhle jsi se mnou chtěl mluvit?"

"Chtěl jsem se jen ujistit, že si na sebe dáš pozor."

"To ses ujišťoval už ve škole."

"Ale moc uspokojivě to nedopadlo."

"Snad žiju, ne?"

Ve dveřích mě vzal za ruce a zlehka se ke mně naklonil, jako by mě snad chtěl políbit na rozloučenou. Nakonec se ale zase napřímil. "Slíbím, že popátrám po Brumbálových úmyslech, a ty slib, že si všechno necháš projít hlavou a uklidíš se někam stranou. Podruhé ti to nemusí vyjít."

"Dobře, to mi klidně slib… Ale já budu doufat, že žádné podruhé nebude."
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 linterna linterna | 13. listopadu 2010 v 15:57 | Reagovat

Jsem zvědavá. Kdo je Julie? Co je v její minulosti? Prosím nenapínej nás :-)

2 P. D. P. D. | 13. listopadu 2010 v 17:37 | Reagovat

můžu zaručit, že není žádný jiný živočišný druh a není tam nic pikantního :-D  :-D  :-D

3 Elza Elza | 13. listopadu 2010 v 19:02 | Reagovat

Hu! Nějak se nám to komplikuje! O_O
nesním bláto - já bláto také nejím ;-)
Salazar Zmijozel by se obracel v hrobě, kdyby viděl, co všechno vystudovalo s jeho jménem za zády... Jenže ten teď měl spoustu práce s vývrtkami kvůli chlapci, jenž přežil, aby byl prohlášen za jeho nástupce.
Demokracie je hloupý systém.
Do běžného domu se tohle ego nevejde.
s tou potvorou, co nám konzervuje studenty :-D :-D  :-D

4 P. D. P. D. | 13. listopadu 2010 v 19:04 | Reagovat

ups, bláto jdu opravit

5 KiVi KiVi | 13. listopadu 2010 v 23:07 | Reagovat

Tyjo :D tak co má s těma předkama? :D Doufám že v ní nedříma supermegaultragiga síla :D. Jinak jsem se chtěla zeptat jakto že má popelavý vlasy? :D nějaká nehoda při lektvarech? :D

6 P. D. P. D. | 13. listopadu 2010 v 23:12 | Reagovat

ne, žádná nehoda. zcela uvědomělá změna vizáže. ona je původně černovlasá... :D
ultramegagiga není :D

7 Jituš Jituš | 15. listopadu 2010 v 7:20 | Reagovat

Přibývá to tu rychle a vývoj je zajímavý. Jsem zvědavá. Díky za kapitolku.

8 P. D. P. D. | 15. listopadu 2010 v 11:02 | Reagovat

no, ono se to zase zbrzí, žádné strachy

9 P. D. P. D. | 15. listopadu 2010 v 21:51 | Reagovat

... a je to tu zas. z minuty na minutu na mě padla depka a smázla jsem dvě strany z původní sedmistránkové luciovsko-juliovské povídky. Ne že by to vadilo. Už je jich beztak jedenáct... jen jsem zjistila, že v depce to fakt psát nemůžu, jinak mi tam snad oba ještě umřou :D alternativní konec. všechno skončilo, než vůbec tohle stihlo začít... :D

10 P. D. P. D. | 15. listopadu 2010 v 22:51 | Reagovat

víte, co je na všem nejhorší? když nestíhám a mám depky, přepnu se a trávím čas nad psaním... kdybych přestala, bylo by to lepší... jenže tohle je jedna z mála věcí, co mě drží nad vodou...
tak jo, konec dnešních nálad...

11 JSark JSark | 16. listopadu 2010 v 18:43 | Reagovat

Páni, to znie tajomne. Čo sa stalo medzi ňou a Lucíkom? A čo kuje Dumby/Brumla? O_O Jeden aby sa začal báť. :-D
Díky moc a nech ťa múza kope celú noc. Síce ešte nie je ani sedem... :-?

12 evi evi | 28. listopadu 2010 v 15:01 | Reagovat

wow, zajímavý vývoj za rámcem knihy, jdu číst dál!

13 Chavelierka Chavelierka | 12. února 2012 v 21:12 | Reagovat

hmmm, zajímavé zajímavé
pěkně se nám to rozvíjí 8-)

14 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 16. ledna 2013 v 9:43 | Reagovat

Tak po ránu zase tady a opět se bavím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama