Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

32. kapitola

14. října 2010 v 16:58 | Paccia Domna |  * Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho II - Neplánovaný pád rytíře v nablýskané zbroji
Tak je to tu... Abych pravdu řekla, dost jsem se téhle kapitoly bála- a díky vašemu očekávání jsem byla dost nervózní. No, pořád jsem... Ale s čistým svědomím zase mohu říci, že zábavnost je kdyžtak nahrazena délkou, protože pod perexem vás čeká zatím nejdelší kapitola. kam až jsem to dospěla od těch prvních kratičkých kapitolek!







"Ne, ne, ne… Doprava! Doprava!"

"Do háje už, Zlatoslave, tak se rozhodněte!"

Přimhouřil oči a znalecky zhodnotil situaci.

"Doprava."

"Určitě?"

"Ano, ano!" přikyvoval horlivě.

Namířila jsem hůlku na pódium a to ses hlasitým skřípáním posunulo doprava. Několik domácích skřítků si zacpalo uši. Má to i své nevýhody, když vaše uši tvoří pětinu vaší velikosti a váhy. Zhruba. Já ale slyšela jen jediný zvuk - Zlatoslav se nadechl.

"Ne, měla jste pravdu, tamhle by to bylo lepší."

Má ruka s hůlkou se vymrštila proti němu.

Stál na posledním stole, který ještě ve Velké síni zbyl, ostatní již skřítci přestěhovali, a komandoval všechny okolo - to znamená mě a domácí skřítky. Ti byli na rozdíl ode mě celí blažení, že mohou poslouchat, jak píská, já v duchu spřádala plány, jak ho zabít, aby se to dalo označit za pracovní nehodu. Stačilo málo a večer se žádný Soubojnický klub konat nebude.

Má reakce ho upřímně udivila.

"Vždyť jsem vám dal právě za pravdu."

"Jdu k sobě, vrátím se v osm," oznámila jsem mu chladně a nechala toho koordinátora, ať se chvíli baví jen se skřítky. Že já se taky dám ke všemu ukecat!

"Půl hodiny," ozval se za mnou výsměšný hlas, když jsem zahnula za roh. Nadskočila jsem, jak jsem se lekla.

Prudce jsem se obrátila, dokud ve mně ještě vřela krev, a skoro vrazila do Severuse, který svou schopnost plížit se neslyšně chodbami vypiloval za ta léta praxe k dokonalosti.

"Tam jsi měl být ty!" zasyčela jsem na něj a zabodla svůj ukazováček do jeho hrudi.
Litovala jsem, že už nedržím hůlku. "Kde jsi byl?!"

"U sebe. Až se naučíš neotevírat dveře, když na ně někdo zaklepe, zjistíš, jak se tvůj život rázem obrátí k lepšímu."

Neuznala jsem ho za hodna odpovědi, musela jsem se soustředit, abych nezapomněla dýchat. Opravdu to bylo jen půl hodiny? Stoly doprostřed, stoly ke stěnám, stoly pryč, pódium doprostřed, pódium ke straně, židle k pódiu, židle pryč, pódium víc doprava, sem nesvítí světlo, tady na mě bude svítit zleva, potřebuju světlo z druhé strany, takhle vypadám líp, chtělo by to svícny, nejsou v Bradavicích kukátka? JEN PŮL HODINY??? Vždyť já právě zestárla přinejmenším o rok!
"Radím ti dobře," pokrčil ledabyle rameny.

Nevraživě jsem se na něj podívala. Kdybych zareagovala verbálně, nemuselo by se mu to líbit.

"Musíš se naučit brát život víc s nadhledem," pokračoval. Na někoho, kdo se jakou dobu vyhýbal Lockhartovi, aby unikl tomu, co ho již za necelé dvě hodiny čekalo, byl až příliš v povznesené náladě - na své poměry.

"Tohle ti jednou připomenu," řekla jsem a vložila do té věty skrytou výhrůžku.

Ušklíbl se. "Vím, že ano."

"Páni profesoři!" Blížící se sípavý hlas ušetřil Severuse jedné jedovaté poznámky.

Zavrčela jsem. Jsem si vědoma toho, že nejsem největší krasavice na světě, ale pochybuju, že si mě někdo - i Filch - může splést s chlapem, aby mě oslovoval "profesore".

Zastavili jsme se a počkali, až nás Filch "doběhne". Sotva popadal dech.

Severus se pobaveně šklebil. Jistě, nebylo těžké uhádnout, co se mi honí hlavou. Jestli plácne ještě jednu větu o nadhledu či odpočinku, praštím ho.

"Pane profesore, paní profesorko," zasípal, když už byl dva kroky od nás. Že by si všiml?

"Ano?" zeptal se Severus svým "pracovním" hlasem, který tak mocně působil na studenty, že ještě po letech se jim zdály noční můry o dvouhodinovce lektvarů.

"Ta opice! Neviděli jste ji? Před chvílí mi zmizela v tomhle patře." Když ta slova vypouštěl, bojovnost ho opouštěla, protože ta slova zněla absurdně. Pokud jste tedy nebyli majitelkou oné opice a tím, kdo z vás tu majitelku udělal. V daný moment jsme ale oba mohli s klidným svědomím zavrtět hlavou, protože Rufuse ani jeden z nás nezahlédl.

Argus se ale jen tak nedal odbýt a vyplnil nám téměř celou dobu do začátku Zlatoslavova vystoupení. Vlastně ho odradilo až to, když jsme zamířili do Velké síně. Už po vstupu mě upoutala jedna věc. Ne to, že se tu zřejmě sešly celé Bradavice, ne to, že pódium stálo tam, kde bylo úplně na začátku, ale to, že se Lockhart stihl převléct. Házel kolem sebe úsměvy a oslňoval všechny přítomné studentky.

"Máš co dohánět," nadhodila jsem Severusovi při pohledu na dav dívek visících na Zlatoslavovi očima. Byl ve svém živlu a celý zářil.

Pohrdavě si odfrkl. K odpovědi už se nedostal, protože nás zahlédla literární hvězda a pokynula nám, ať jdeme dál.

"Bav se," řekla jsem Severusovi a postavila se co nejvíc stranou, aby Lockharta nenapadlo taky mě nějak využít k vyučovacím účelům. Byla jsem sice zvědavá, ale nehodlala jsem se aktivně účastnit.

Lockhart hbitě vyskočil na pódium a teatrálně zvedl ruce, aby si zjednal ticho. Dívky vzdychly a přestaly švitořit, chlapci se začali bavit o něco tišeji. Působivé. Severus pomalu vyplul za ním, a čím blíže se slunci ve švestkově fialové ocital, tím větší mrak zastíral jeho tvář.

"Ták, postavte se tady všichni dokola," vyzýval dále studenty Zlatoslav svým zvučným hlasem. "Dobře. Vidíte mě všichni? Slyšíte mě všichni?" ujišťoval se. "Výtečně."

Dívky v první řadě snad ani nedýchaly, nepřítomné úsměvy rozlité po tvářích a oči zbožně obrácené vzhůru. Severusův obličej už s nimi snad ani více kontrastovat nemohl. Černá eminence se tvářila vražedně, ale Zlatoslav to velkoryse přehlížel a vyzařoval pozitivní vlny do všech stran.

Následovala krátká reklama na Lockhartovy spisy, což bylo poněkud zbytečné, protože řadu jeho knih si museli studenti pořídit povinně na tento akademický rok. Několik studentek zasněně vzdychlo. Tyhle měly zřejmě už všechny i podepsané a proložené usmívajícími se fotografiemi. Následující slova na ně proto musela zapůsobit jako studená sprcha. "A nyní mi dovolte, abych vám představil svého pomocníka - profesora Snapea!" zatrylkoval. Dle úleku v některých tvářích jsem usoudila, že někteří až teď zaregistrovali, že Lockhart na pódiu není sám. A že toho druhého by tam v kombinaci s prvním nečekali. "Profesor souhlasil, že mi dnes bude nápomocen při našich názorných ukázkách. Ale nemusíte se bát, váš profesor lektvarů vybude zachován, jen žádný strach."

Pochybuju, že zrovna o tohle se někdo z řad studentstva bál. Ani mě do téhle chvíle nenapadlo, že bych se snad mohla obávat. A nezačala jsem ani teď.

Lockhart zazářil Severusovi do tváře svým perfektním bělostným chrupem, ale zakaboněná bledá tvář nedoznala sebemenší změny. Zlatoslava to ale z míry nevyvedlo. Dramaticky se poklonil, zatímco Severus ani náznakem neohnul záda, jen podrážděně pohodil hlavou. Úklonu to nepřipomínalo ani vzdáleně. Pozvedli proti sobě hůlky…

… a Zlatoslav popsal studentům vzniklou situaci a znovu je ujistil, že vše je bezpečné a nikomu (měl na mysli Severuse) nepůjde o život. Pokud šlo o Severusův život, byla jsem taky klidná.

Když po krátké chvíli po zásahu Severusova zaklínadla vstával ze země, rozcuchaný a pomačkaný, už tak sebejistě nepůsobil. Přesto ale na tváři vyloudil nejistý úsměv, když se k němu opět blížil. Něco se mu nedalo upřít - ta houževnatost - nebo lehkovážnost? - se kterou ke zvolenému úkolu přistupoval.

Jedna ze studentek mu se zbožnou úctou podala hůlku, která mu někdy za letu vylétla z ruky.

"Úžasná ukázka Odzbrojovacího kouzla, profesore!" zahlaholil trochu otřeseným hlasem. "Ale když dovolíte - bylo zcela očividné, co máte v úmyslu, proto kdybych vás chtěl odrazit, bylo by to velmi snadné…" švitořil. Sebedůvěra byla zpět.

Na ten okamžik, než se mu podíval do očí. Ten pohled ho zjevně přesunul do reality. A nebyl to radostný návrat. Nervózně zvedl koutky úst a ukončil vlastní prezentaci se Severusem, čímž si zřejmě zachránil život, protože Severus se tvářil vražedně.

"Jistě, bylo štěstí, že jste nechtěl, profesore," utrousil Snape ledově. "Nebylo by tedy lepší, profesore, kdybyste nejdřív studentům ukázal, jak používat obranná kouzla?"

Už tu bylo nějak přeprofesorováno…

"Jistě, profesore," nervózně se usmál Zlatoslav a zahleděl se do svého publika. Nepodmíněný optimizmus byl ten tam. Možná mu Brumbál mohl aspoň nadhodit, že vzít si za partnera do souboje někoho, kdo by vás nejradši viděl mrtvého, zakopaného a hodně daleko, není ten nejchytřejší nápad, jaký ho mohl napadnout. Zvlášť když ten někdo býval Smrtijedem - a jako takový by se jistě nebránil té eventualitě, že by Zlatoslav mohl při troše štěstí a dobré vůle dopadnout jako jeho loni jeho předchůdce.

Publikum ale nic z toho nevnímalo, i když se zdálo, že mladý Potter a nejmladší mužský člen rodiny Weasleyových tento útok na Zlatoslavovo sebevědomí vcelku vítají. Grangerová vypadala ustaraně. Je milé, když se studentky bojí, jestli se učiteli obrany proti černé magii při výuce něco nestalo…

"Konec ukázek!" řekl Zlatoslav s pohledem upřeným do publika. "Teď půjdu mezi vás a rozdělím vás do dvojic. Pane profesore, kdybyste byl tak laskav a pomohl mi…" Díval se kamkoli jinam než na osloveného, který z něj naopak nespouštěl oči. Tohle je jedna z věcí na Severusovi, které jsem taky nikdy nepřišla na chuť (když se týkala mě
- v tomto případě se mi ale líbila) - to, jak dovede upřeně sledovat jednu věc, jako by ji chtěl zhypnotizovat. Většina lidí očima hýbe, dívá se, rozhlíží se kolem sebe, když s vámi mluví, sleduje i okolí… Severus přijde, rozhlédne se a pak se zaměří jen na vás. Člověk má permanentně pocit, že je u zkoušky, kde ale nemá prokázat své znalosti, ale kde se jen čeká, kdy selžete.

Zlatoslav seskočil mezi studenty a ihned je začal rozdělovat do dvojic. Severus neskákal. Seplul dolů po schůdcích a zcela automaticky zamířil k Potterovi. Překvapivé…

Přiřadil Weasleyho k Finniganovi, což bylo poněkud riskantní rozhodnutí vzhledem k tomu, že mladý pan Finnigan pravidelně objevoval hořlavost u nehořlavých materiálů. Jednou skončí na ministerstvu, to jsem si byla jistá. Ale tak co, Weasleyových je dost, letos tu mají zase nové zastoupení, třeba si nevšimnou, když jim jeden zrzek bude chybět. Potter se tomu rozhodnutí nebránil a zamířil ke Grangerové. Trochu jsem to přikládala skutečnosti, že Weasleyova hůlka byla od jejich slavného přistání v koruně vrby mlátivé poněkud defektní. Nebo nevypočitatelná, jak tomu eufemisticky říkala Minerva. Na druhou stranu - dvojice Weasley a hůlka nečekaných možností a Finnigan a jeho schopnost nechat vybuchnout vše v okolí dvaceti metrů mohla být potenciálně DOST zajímavá. A za všechno by mohl Lockhart. Záludný, tenhle Snape…

Po stvoření téhle experimentální dvojky oddělil ještě Pottera od Grangerové. Grangerová dostala přidělenu slečnu Bullstrodeovou, která mi svou dívčí krásou, jemností a elegancí dost silně připomínala mou starou ledničku, a Potter se mohl těšit z pana Malfoye, ale nedělal to. Draco se tvářil spokojeně a samolibě - výraz, co se v téhle rodině předává geneticky už po generace. S Cissinou rodinou jsem nikdy v kontaktu nebyla, tak nemohu posoudit, zda to tam bylo podobné, ale předpokládala jsem, že moc velké rozdíly tam nebudou. Jinak by se s Luciusem sotva dali dohromady. Vlastně o její rodině téměř nic nevím - mimo Bellatrix, která momentálně seděla v Azkabanu, jsem neznala nikoho ani z doslechu. A i o ní jsem věděla jen díky Luciusovi.

"Postavte se pěkně proti sobě," vyzval Zlatoslav dvojice, když už byli všichni spárovaní, "a ukloňte se."

Většina studentů uposlechla a hluboce se protivníkovi uklonila. Potter s Malfoyem proti sobě stáli jak dvě pravítka, rozhodnuti nespustit ze sebe ani na okamžik oči. Tohle soubojové pravidlo jsem taky nikdy nepochopila. Když se půjdu s někým bít - předpokládejme, čistě teoreticky, že mě chce zabít - to se jako před ním dobrovolně ohnu? A to ještě můžu být ráda, že nejsem mudla - to bych se ještě musela otočit zády, odpochodovat dvacet metrů a doufat, že můj soupeř četl příručku, jak se účastnit souboje. Kdo vymýšlel pravidla soubojů, byl hodně těžký naivka.

Napadlo mě, jestli Brumbálovi přišlo na mysl, že by ti dva mohli proti sobě postavit studenty s funkčními (až na jednu výjimku) hůlkami a poručit jim, ať se do sebe pustí. No, kdyby s nápadem na soubojnický klub přišel Severus, tak určitě ano. Ale na co myslel u Zlatoslava? Že tu rozhodí fotografie, ať se o ně poperou a pak vítězi potřese rukou?

"Pozvedněte hůlky!" zakřičel Lockhart už zase z pódia. "Až napočítám do tří, vyšlete svoje kouzla, abyste odzbrojili protivníka - pouze odzbrojili - nechceme, aby se někomu něco stalo. Raz… dva… tři!"

Při slovech "vyšlete svoje kouzla" se několik studentů zachvělo. Někteří strachy, jiní nedočkavostí, při "odzbrojili" se na některých tvářích objevilo zklamání, na "raz" někteří začali uvažovat, může-li je ochránit pouhý vzduch, na "dva" Malfoy junior skolil Pottera, na "tři" popadal zbytek studentů. Severuse to skoro skolilo taky, jak se snažil nesmát, protože smích by mu u studentů zkazil reputaci. Zlatoslav vypadal upřímně šokovaně.

Slovem "tři" skončila organizace a začal boj.

Potter se vzpamatoval a vyslal k Malfoyovi Lechtací kouzlo. Draco se zhroutil v záchvatu smíchu a válel se po podlaze v křečích. V žádném případě ale ne bezmocný, protože sotva popadl tolik dechu, aby mohl zformulovat slovo, střelil po Potterovi dalším zaklínadlem. Potter se roztančil. Velmi šikovné kouzlo. Občas člověk žasne, na co všechno naši předci vymýšleli zaklínadla.

Zatímco Draco slzel na podlaze a chechtal se jako dosud žádný Malfoy před ním a Potter kolem něj tančil, aniž by se mohl zastavit, Grangerové začal docházet vzduch. Jen se u toho neřehtala jako Malfoy. Spíše naopak. Její tvář získávala nafialovělý nádech, jak ji něžná zmijozelské dívka držela pod krkem a snažila se ji uškrtit. Několik studentů bez rozdílu věku, pohlaví a koleje zvracelo. Další vypadali, že k tomu nemají daleko, jiní se váleli po zemi v nejrůznějších polohách. Pár jedinců krvácelo. Jiní zahodili hůlky a rozhodli se místo kouzelnického souboje pro pěstní. Sem tam někdo lehce změnil barvu.

"Přestaňte, přestaňte!" hulákal Zlatoslav ve snaze zklidnit rozlícený dav, který v tu chvíli už toužil jen po krvi. Moc valný úspěch to nemělo.

"Finite incantatem!" vykřikl Severus.
Potter dostepoval a Malfoy se rozplácl na podlahu a držel si bolavé břicho. V jeho obličeji se dala číst upřímná úleva. Krvácejí, zvracející a otřesení studenti se skoro ztráceli v nazelenalém dýmu. Jediná dvojice, která zápasila dál, byla Grangerová s Bulstrodeovou. Grangerová bojovala o život, protože Millicent se ji nadále pokoušela uškrtit. Protože nepoužívala magii, nikdo jim moc nevěnoval pozornost- mimo Pottera, který se rozhodl svou kamarádku osvobodit. Podařilo se mu to jen tak tak.

Ano, bylo to poučné, to každopádně, a já z hloubi srdce litovala, že v Bradavicích nefunguje mudlovská technika, protože tohle je jeden z okamžiků, kvůli kterým byla vynalezena kamera.

Zlatoslav procházel mezi studenty a vzdychal nad tou spouští, občas někomu pomohl na nohy a kroutil hlavou.

Používat kouzla tedy studenti uměli… Víceméně.

"Myslím, že bych vás měl spíš naučit, jak odrážet nepřátelská kouzla," řekl zadumaně a nejistě se podíval po Severusovi, který vypadal, že se jeho Vánoce letos nečekaně konají o chvilku dřív. Černé oči mu jiskřily a vší silou držel čelisti pevně zaťaté.

"Potřeboval bych dvojici dobrovolníků… Longbottome a Finch-Fletchleyi, co třeba vy dva?" vybral z davu dva dobrovolníky, co se ještě drželi na nohou.

"To není nejlepší volba, pane profesore," přispěchal rychle Severus s jiným řešením, čímž mě moc nepotěšil, protože tahle dvojka mohla mít dobrý potenciál. "Co třeba Malfoy a Potter?" zašklebil se na něj. Jistě, koho jiného by Severus mohl nominovat…

"To je výtečný nápad, pane profesore!" zajásal nadšeně a hned oba vybídl, aby se k nim připojili. Potter ani Malfoy jeho nadšení nesdíleli, místo toho se na sebe nevraživě mračili a snažili se nekráčet moc blízko sebe. Ostaním studentům spadl kámen ze srdce, když si uvědomili, že teď už zase půjde o život jen těmhle dvěma, a s novým zájmem se opět začali zajímat o dění ve Velké síni.

Severus a Zlatoslav si studenty rozdělili - Severus si překvapivě vybral Malfoye - aby jim předali instrukce. Nevím, co tam do nich hučeli, ale zatímco se Draco už zase tvářil klidně a zákeřně, Potter moc klidu ze Zlatoslavových slov nepobral a chvilku se mi zdálo, že vypadá jako někdo, kdo jde nedobrovolně na porážku.

Následoval odpočet - tentokrát v obráceném pořadí - "Tři - dva - jedna - teď!" - a z Malfoyovy hůlky vystřelil přímo proti Potterovi obrovský had, připravený okamžitě zaútočit. Studenti začali ječet a strategicky ustupovali od zmijozelské-nebelvírské dvojice.

"Nehýbejte se, Pottere, já ho pošlu pryč," řekl Severus klidně, ale než stihl udělat krok nebo podniknout cokoli jiného, už tam Zlatoslav a jednal. Výsledkem jeho jednání byl do krajnosti rozzuřený had, který nestál o Pottera, ale protože po Zlatoslavově zásahu dopadl před Finch-Fletcheyho, vybral si teď za cíl jeho. Zlatoslav se opět tvářil překvapeně. Severuse to ale moc z míry nevyvedlo, jen mírně pozměnil směr svých kroků. Jenže nebyl sám. Stejným směrem se vydal i Potter a stejně jako předtím Zlatoslav i on začal jednat o chvilku dřív. Ovšem zcela jinak, než by kohokoli v místnosti napadlo. Začal na hada syčet.

V nikom v celé hale by se v tu chvíli krve nedořezal. Oněměle jsme zírali na chloubu Nebelvíru s hadím jazykem.

Severus se vzpamatoval první. Odstranil hada, aby předešel budoucím možným problémům, ale dál očima provrtával chlapce, kterého nesnášel bez hadího jazyka naprosto stejně jako s ním. Než se stačilo rozpoutat opravdové pozdvižení, duo Weasley-Grangerová vytáhlo Pottera ven.

Mé oči se setkaly se Severusovýma a já se rozesmála. Byla by ironie, kdyby Zmijozelovým dědicem byl tenhle nebelvírský zázrak a Brumbálův oblíbenec. Severusovi to ale očividně vtipné nepřipadalo.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 evka evka | 14. října 2010 v 17:21 | Reagovat

perfektné!

2 kris.ta kris.ta | 14. října 2010 v 19:11 | Reagovat

-Na druhou stranu - dvojice Weasley a hůlka nečekaných možností a Finnigan a jeho schopnost nechat vybuchnout vše v okolí dvaceti metrů mohla být potenciálně DOST zajímavá- :-D  :-D  :-D  :-D A ten popis, kdy celá třída začala bojovat, byla úžasná. Naprosto skvělá kapitola! opravdu ;-)  :-D  :-D

3 Elza Elza | 14. října 2010 v 20:28 | Reagovat

pravidelně objevoval hořlavost u nehořlavých materiálů - Weasley a hůlka nečekaných možností
Neboj, autorko naše milovaná, nezklamala jsi. A vážně škoda, že k zachycení oné scény nepomohl ani vynález kamery... :-D

4 linterna linterna | 14. října 2010 v 22:19 | Reagovat

chachachaaaa.....Myslím, že jsem vyděsila spolubydlu...chvilku jsem se smála jak šílená. Moc dík za další várku zábavy, smíchu a relaxace v jinak strašně dlouhém dnu :-) Hned se mi bude líp spát :-D

"U sebe. Až se naučíš neotevírat dveře, když na ně někdo zaklepe, zjistíš, jak se tvůj život rázem obrátí k lepšímu."
Naprostá bomba, jak to říká zrovna Severus a to NĚKOMU, komu pravidelně leze do bytu BEZ pozvání a BEZ klepání :-)

5 JSark JSark | 15. října 2010 v 21:22 | Reagovat

Úžasná kapitola, od opice až po parselčinu. :-D Lockyho som si úplne živo predstavovala, a teda vyzeral ešte lepšie ako vo filme. 8-)
Len ma napadlo, ak študovala v Slizoline, nemala z Blackovcov poznať Siriusa? Aspoň z videnia? ???

6 evi evi | Web | 15. října 2010 v 21:38 | Reagovat

"Máš co dohánět," nadhodila jsem Severusovi při pohledu na dav dívek visících na Zlatoslavovi očima.:D - haha, jsem si představila Seva v nějakém Zlatoslavově úboru:-D
No a Millicent elegantní jak stará lednička taky neměla chybu. Stejně jako veliký potenciál dvojky Longbottom a Finch-Fletchley:D Výborné. Teď jsem jen zvědavá, jak Severus v zákulisí tvojí povídky zhodnotí Harryho výkon...

7 P. D. P. D. | 15. října 2010 v 21:39 | Reagovat

díky moc za vaše pozitivní ohlasy, jste zlatí :-)  :-)

JSark: znát ho mohla, ale jak se brzy (snad) dozvíme, malfoyovy v podstatě poznala až po studiích a vzhledem k tomu, že k siriusovi se asi sotvakdo z nich hlásil, zatím tu (pro ni) žádný vztah není. přece jen si myslím, že by se oba spíše zmínili o bellatrix než o téhle "černé ovci rodiny".

8 KiVi KiVi | 17. října 2010 v 22:49 | Reagovat

:D Bomba :D Docela mě zajímá jak to bylo mezi ní a Luciusem...
Severus bude asi hodně naštvanej že Harry mluví hadím jazykem :D To je schopnost pro kterou by každej zmijozelák vraždil :D

9 P. D. P. D. | 18. října 2010 v 0:51 | Reagovat

No, jak to bylo a nebylo mezi ní a Luciusem... Mám na to sepsanou povídku, jen ji sem zatím nechci dávat, protože ji průběžně dobrušuju... A taky si nechci dopředu vyzradit nějaký věci, co by tam mohly být...

10 P. D. P. D. | 22. října 2010 v 2:12 | Reagovat

JSark: ono když to tak vezmeš, tak se v podstatě museli znát ze školy všichni- okruh severus- sirius - james- remus - peter -lily je ročník šedesát, ok sirius 59, pže když ho zavřeli, bylo mu 22, takže musí být někde tam zkraje školního roku. potterovi byli eliminováni ´81- takže jim bylo 21 (na to, že v jedničce vypadaj na slušný třicátníky, dobrý) v osmdesátým se měla sibyla ucházet o místo učitelky její rok narození se uvádí 63 nebo trošku dřív, takže je jen o chvilku mladší než tenhle výkvět. zlatoslav se od nich taky moc věkem lišit nebude a quirrell taky ne. tím pádem může být julia taky mladší max. o tři roky, daly by se tam nacpat i čtyři... lucius je o šest starší, ten je naštěstí mimo..

11 P. D. P. D. | 22. října 2010 v 2:19 | Reagovat

ale jako to je fuk, severus byl zakoukanej do lily,ten se sotva zajímal o někoho mimo, navíc byl šikanovanej, takže toho času asi taky moc nebylo...
remus si mohl leda tak hlídat měsíc, sirius a james měli dost práce s naháněním holek (potter tedy s lily) a šikanováním severuse, peter nebyl,kde nebylo trio... takže ty ročníky byly asi v podstatě docela uzavřené a nějaké extra družby všichni se všema neprobíhaly...
kdyby harry potter nebyl celebrita anenabízel nám tak průžez bradavicema, asi taky o jiných ročnících nic nevíme - ložnice maj uzavřený, na jídlo se družej spolu, mezitím maj školu... kdyby neměli na truc dolores ten svůj klub, tak se mimo weasleyových a famfrpálu s nikým mimo ročník vlastně ani nestýká...
u pottera je

12 P. D. P. D. | 22. října 2010 v 2:20 | Reagovat

ten konec už tam nepatří

13 JSark JSark | 23. října 2010 v 18:28 | Reagovat

Príliš veľa čísel na mňa matematického antitalenta. :-D Len ma napadlo, že aspoň od videnia nejakého toho Blacka poznať mohla, nakoniec Regulus bol v Slizoline asi len o pár ročníkov vyššie. Na povšimnutie si rodinného výrazu tváre by to možno stačilo. :-?

14 P.D. P.D. | 23. října 2010 v 19:28 | Reagovat

Vidět ho musela, Siriuse určitě. Jen mezi ním a Malfoyovými pro ni zatím není pojítko...

15 Polgara Polgara | Web | 28. října 2010 v 12:46 | Reagovat

Tan na tenhle souboj jsem se těšila a nezklamala si. Severusova poznámka o dveřích mě rozesmála. Tedy, vidět Severusův výraz v okamžiku, kdy Harry promluvil hadím jazykem, by vážně stálo za to :-D

16 Rosalinda Rosalinda | Web | 19. srpna 2011 v 18:10 | Reagovat

Perfektní, vtipné, skvělé :-D. Zvlášť ty dva odstavce popisu toho, jak proti sobě studenti soupeřili :-D. Ten Harry s Malfoyem... :-D

17 Chavelierka Chavelierka | 12. února 2012 v 20:06 | Reagovat

Kouzelnický soubojnický klub je jedna z mých oblíbených scén jak ve filmu tak v knize. Skvěle popsané :-D

18 P. D. P. D. | Web | 12. února 2012 v 20:10 | Reagovat

moje taky. proto to k němu trvalo tak dlouho :-D

19 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 16. ledna 2013 v 1:13 | Reagovat

[18]: Povedené, povedené....
Ten obličej by stálo za to vidět O_O
:-D

20 Pepino Pepino | 23. dubna 2013 v 23:56 | Reagovat

U tehle povidky se bavim uz od zacatku, ale tahle kapitola je tou povestnou tresnickou na dortu. Naprosto dokonale :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama