Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

3. kapitola

16. srpna 2010 v 22:55 | Paccia Domna |  * Krev zakladatele
3. kapitola. Ty prázdniny tak strašně ubíhaj... :(



Elizabeth převracela svou novou hůlku v prstech. Kdyby na tom záleželo, připustila by, že je mnohem elegantnější než ta, kterou jí koupili, když nastupovala do prvního ročníku školy čar a kouzel. A přece z té první měla mnohem větší radost nežli z téhle nové, drahé, chladné, nechtěné… Tehdy, když ji sezřela v dlani, proběhlo jí silné zachvění. Věci zapadly na své místo a ona nepochybovala, že se stala tím, kým měla, že je to správné, a nedokázala by si představit, že by to mělo být jinak. Ale uběhlo pár let, věci se změnily, ona zlomila svou hůlku, odešla - a věci opět zapadly na své místo a ona nepochybovala o své volbě… Všechno bylo, jak má, a přitom…

Když poznala Jamese, svět se změnil. Tedy samozřejmě zůstal stejný, ale změnila se perspektiva, ze které ho nahlížela. James Morgan byl mudla magií naprosto nezasažený. Žil ve světě, který měl svá pravidla, ve kterém existovaly určité skutečnosti, lidé se chovali určitými způsoby a byli obdařeni z jistého úhlu pohledu omezenými schopnostmi. Byl to svět, ve kterém panoval mnohem striktnější řád, bezpečí spojené s nevědomostí. Bezpečí, které by se zhroutilo, kdyby do něj vstoupila magie. Ten svět se jí líbil. Přitahovala ji představa žít v něm, začlenit se do něj, být jeho pevnou součástí. Fascinovala ji myšlenka, že věci zůstanou takové, jakými byly stvořeny, že jsou pevné, neměnné, že hmota má svá pravidla.

Teď se jí zdálo, že celý ten svět byl vždy jen domečkem z karet, a cítila, že právě teď do něj někdo foukl…

Zvrátila hlavu a upřela hlavu na strop.

Teď v noci se na něm promítala děsivá stínohra. A Elizabeth do ní přilévala další a další hrůzu. Mohla by to zarazit. Jediné zaklínadlo by rozsvítilo celou místnost.

Vytáhla nohy na pohovku a položila si hlavu na kolena.

Domeček z karet se otřásal, modlila se, aby se nesesunul. Třeba silou vůle udrží jednotlivé karty na jejich místech.

***
Den, kdy poprvé pohlédla do očí svých dětí, byl nejšťastnější v jejím životě.
William, její malý Billy, křičel na celé kolo, Amanda, princezna Mandy, snad poprvé a na dlouhou dobu naposledy ve svém zatím kratičkém životě mlčela, Sarah se na ni zamračila a pak propukla v pláč. James měl slzy na krajíčku, ale poslušen pravidlu, že muži nepláčou, je dále nepustil. Elizabeth to netrápilo a slzy štěstí jí tekly po tvářích. Vždyť na tyhle drobečky čekali tak dlouho!

Věděla, že jejich jména budou okamžitě zanesena do kouzelnických záznamů, kde budou čekat na své povolání do Bradavic. Až dosáhnou svých jedenáctých narozenin, přiletí sova a… Jedenáct let!

Nejradši by celý ten nástup překazila, ale nebyla si jistá, zda je to vůbec možné.
Pokud se u dětí objeví kouzelnické schopnosti, bude muset s pravdou ven.

Jedenáct let! Aspoň věděla, kolik času má na vymyšlení …čeho? Pravdy?

Ale třeba se u nich nic neprojeví, třeba budou její děti motáci a budou moci vyrůstat mezi mudly a nemusí se o světě kouzelníků nic dozvědět…

Třeba se jí pokusí zadusit v nich jejich schopnosti. Pokud se o kouzlech nic nedozvědí, třeba tuto část své osobnosti potlačí, třeba…

Měla by na to právo?

Měla právo určit, v jakém světě budou žít?

Bylo tu jedenáct let, jedenáct let, kdy mohla přemýšlet a zařídit se podle toho, co se bude zdát nejlepší.

Kouzla nikomu štěstí nepřinesla. Kouzelníci se trápili stejně jako mudlové, stejně trpěli, stejně umírali, jen mudlové se zdáli být smířenější. Neměli potřebu bojovat s nezvratným osudem, protože jednoduše netušili, že to lze… Trpěli, ale smířili se, nepropadali ze zoufalství temným naukám, neničili životy svým blízkým. Byl jejich život vyrovnanější? Snazší z nedostatku možností volby?

***
Procházela nekonečnými chodbami nemocnice sv. Munga. Snažila se nevnímat lidi kolem sebe, personál, pacienty, návštěvy. Všichni byli propojeni úzkostí a bolestí nad dušemi zavřenými za těmito dveřmi, obklopenými chladnými bílými stěnami. Plášť jí šustil kolem kotníků. Zdálo se to jako nesnesitelný hluk. Měla pocit, že se zvuk jejích kroků odráží od zdí a vrací se jí v několikanásobné ozvěně. Byl to nesmysl, ale ona to SLYŠELA. Slyšela tlukot svého srdce, slyšela,jak jí krev tepe ve spáncích, jak s ohlušujícím burácením proudí jejími žilami.

Ještě pár kroků, stiskne kliku, vejde a uvidí ho…

Zastavila se na místě.

Ještě nikdy tam nedošla.

Ani teď se té kliky ani nedotkne.

Chvíli jen stála na místě a dívala se na dveře, stejné jako všechny ostatní, a přece skrývající největší bolest ze všech.

"Přišla jste za otcem?" Tmavovlasá sestřička se na ni povzbudivě usmála.

Elizabeth jí prázdnýma očima oplatila její pohled a zavrtěla hlavou.

"Ne," řekla pevně, vrhla poslední pohled na zavřené dveře, otočila se na podpatku a odkráčela.

Ať byl za těmi dveřmi kdokoli, s jejím otcem již neměl nic společného. A s ní taky ne.

Tehdy ležel její svět rozbitý na zemi v tisících střepů. Tehdy přestala magie dávat smysl. Ze sluhy se stal krutý pán a vzal jí vše, co měla.

A drahá Phil se jí ještě divila, že ho odvrhla a rozhodla se zapomenout, když konečně potkala někoho, kdo byl schopen ji přijmout a nechat ji zapomenout na minulost, někoho, vedle koho dokázala vidět dál než do včerejška…

***
"Liz, Liz…"

Probudil ji tichý Jamesův hlas. Držel ji za rameno a nakláněl se nad ni.

"Tys tu usnula?"

Zamračila se, jak sháněla své myšlenky dohromady.

Třeba to byl jen sen…

Jenže to by ji ta hůlka netlačila do zad…

"Asi... Šla jsem se v noci napít a na chvilku jsem se tu posadila. Kolik je hodin?"

"Půl sedmé. Venku už zpívají práci a mrholí. Vítej do krásného nového dne," zazubil se a políbil ji na čelo.

Stejně se podívala ven. Lehce pršelo.

"Díky. Děti ještě spí?"

"Když jsem vstával, tak všichni spali. Tak doufej, že jim to ještě chvíli vydrží, než ten malej orchestr zase spustí."

Vzdychla.

"Vypadáš strašně. To máš z toho, že špatně spíš. Připravím ti snídani. Co by sis dala?"

Vděčně se usmála. "Překvap mě."

Vzal ji za ruku a v následující chvíli oba vzhlédli vzhůru, protože orchestr právě spustil jednu ze svých oblíbených skladeb.

"Jdu tam," řekla klidně a zvedla se, volnou rukou zasunula hůlku nenápadně do rukávu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama