Vítejte na stránkách věnovaných především HP FF, snad se vám tu bude líbit, snad se budete i vracet. Pokud po sobě zanecháte pár slov, budu moc ráda.
sova



.

46. kapitola

22. srpna 2009 v 17:16 | Paccia Domna |  * Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho I - Těsně vedle
Bílá královna se pomalu obrátila ke mně a pozvedla svůj meč. I ve sklepním přítmí jsem okamžitě poznala, že je opravdu ostrý. Na nic jsem nečekala a vystřelila ze své pozice. Šachovnice klouzala, nohy se mi po ní smýkaly. Vysoká postava bez tváře se ke mně pomalu, ale jistě blížila svým přízračným pohybem. Věděla jse, že nemám šanci jí uniknout. Okraj šachovnice se ztrácel v dáli. Sunula se ke mně. Blíž a blíž. Strachy jsem už skoro ani nedokázala dýchat. Severus se smál.

Vzbudila jsem se - a kdyby se mi leknutím nesevřelo hrdlo, vykřikla bych. Upřeně mě pozorovaly dvě černé oči.
"Severusi, co-"
"Volala jsi ze spaní mé jméno, tak čekám, ž se probudíš, co mi k tomu řekneš."
Zavřela jsem oči a plácla sebou zpět do polštářů. Takhle si vysvobozující probuzení z noční můry nepředstavuju. A ještě k tomu na ošetřovně.
Co tu vůbec dělám?
Hlavou se honily nesourodé obrazy z různě vzdálené minulosti. Všechno se mi pletlo dohromady. Šachovnice, knihovna uprostřed noci, ozářená jen malými svícemi, pára stoupající zvolna z kotlíku a rozplývající se ve vzduchu, houpačka u našeho domu a rozpustilý dívčí smích doléhající jakoby z jiného světa, odlesk prstenu na Sibylině prstu, když rozdávala karty, aby mi přečetla budoucnost, západ slunce nad jezerem s vůní lektvarů, Rupert… (Hubert!!!) Nedokázala jsem to usměrnit. Všechno zběsile vířilo v mé mysli.
Cítila jsem se tak unavená… Celý rok na mě dolehl v jediném okamžiku.
Vzpomněla jsem si.
Quirinus.
Znovu jsem otevřela oči a obrátila se k Severusovi. Ani jsem tu otázku nedokázala vyslovit. Zoufale jsem v jeho očích hledala odpověď. Místo toho se vynořily jen další obrazy. Quirinus ležící na zemi, tolik popálený, tvář zkřivenou bolestí. Poklekám k němu a dotýkám se jeho mrtvé tváře. Měla bych ten dotek cítit, ale necítím nic. Proč nic necítím? A co se stalo potom?
Co se stalo potom?
V mé paměti zela obrovská mezera. Ani nevím, jestli ji chci zaplnit. Jsem tak prázdná. A unavená. Nechci na nic myslet. Bolí mě hlava…
Zoufale chci od Severuse slyšet, že nic z toho se nestalo, ale mlčí. Dívá se na mě, oči černější než obvykle, a mlčí.
Takhle jsem si to "něco", co se mělo stát, nepředstavovala.
Bylo to tak nepochopitelné. Ještě před pár hodinami jsme se plížili do knihovny, posedlí úpravami paměti, a nyní ležíme na ošetřovně a jediné, po čem toužím, je zapomenout.
"Musím pryč" zahuhlala jsem.
"To jsem říkal taky, ale Pomfreyová řekla, že jestli se vrátí a jeden z nás tu nebude, řekne Brumbálovi, že jsme na tom zle, a doporučí dlouhodobou léčbu sestávající z řady vlastních lektvarů."
Pokusila jsem se usmát, ale moc se mi to nepodařilo. Přesto jsem byla Severusovi vděčná, že se pokouší žertovat. (Doufám, že to byl žert.)Pomalu jsem spustila nohy na zem. Z nějakého důvodu mě docela překvapilo, že mé tělo stále funguje.
"Nevydržím tu ležet, zblázním se tu,"oznámila jsem mu holou pravdu. Nevydržím bez hnutí na místě, ponechaná napospas svým myšlenkám.
Opustili jsme vyšetřovnu tak, abychom se vyhnuli oddělení pro studenty. Byla hluboká noc. Na chodbách plápolaly v průvanu plameny svic. Přízračné stíny tančily v jejich mihotavém světle. Mlčky jsme vyšli z nádvoří a ponechali za sebou hrad, uzavření ve svých myšlenkách jsme kráčeli k jezeru.
Noc byla jasná. Po dlouhé době svítil měsíc, jeho mrtvolná záře nás provázela na cestě. Z hloubi lesů se ozývalo vzdálené vytí.
Posadili jsme se na kámen na břehu. Je to už skoro věčnost, co jsme tu seděli, mně natékala tvář po zásahu větví a v Zapovězeném lese Hagrid naháněl studenty. Teď tu sedíme a já mám oči opuchlé od slz, které nepřicházejí.
Spustila jsem bosé nohy do vody. Byla ledová. Stále mě zaráželo, že dokážu vnímat, cítit. Ale nevytáhla jsem je. Byla jsem vlastně docela ráda, že něco cítím, ať je to cokoli. Opřela jsem hlavu o Severusovo rameno. Byla jsem ráda, že nic neříká, že je tu prostě jen se mnou. Jeho blízkost mě uklidňovala. Přehodil mi přes ramena svůj plášť, zlehka sevřel mé předloktí a přitáhl mě k sobě. Voda mě příšerně studila. Věděla jsem, že z toho nastydnu - ale věděla jsem, že žiju.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 JSark JSark | 8. září 2009 v 12:43 | Reagovat

Á, ja chcem vysvetlenie! 8O

2 Tria Tria | 6. prosince 2009 v 19:34 | Reagovat

Kurca čo to za kapitola, keď sa nič nedozviem...
:D teda dozvedela som sa,že ich dvoch niečo poznačilo...a to ich spojilo...ale čo to bolo?
Idem rýchlo dalej

3 Coretta Coretta | E-mail | 1. října 2012 v 18:53 | Reagovat

Mně se kapitolka moc líbila. Byla taková smutná, ale nemůžeme se pořád jenom smát, že jo? Náhodou to celému příběhu přidalo na vážnosti, skutečnosti.. už to není jen parodie (i když skvělá). A věřím, že se vše důležité ještě dozvíme :-)

4 P. D. P. D. | Web | 1. října 2012 v 19:03 | Reagovat

jo, touhle dobou jsem taky ještě doufala, že občas přinesu informace... :-?  :-D

5 Coretta Coretta | E-mail | 2. října 2012 v 18:24 | Reagovat

Aha, reakcemi na mé dva poslední komentáře mi chceš asi naznačit, že se nedozvíme, kdo se tam lidem hrabe v paměti...? To mě ale opravdu zajímá :-D Jestli pořídím dočíst všechny kapitoly (jsem asi u dvacítky druhé série) a nedozvím se to, řekneš mi to soukromě, jo? :-D

6 P. D. P. D. | Web | 2. října 2012 v 21:15 | Reagovat

ono se tu všechno tak nějak promlčuje, ona je strašně nezvědavý a líný člověk a po ničem se nepídí. po kom to ta holka asi má?

7 Coretta Coretta | E-mail | 3. října 2012 v 9:56 | Reagovat

To bych pochopila, ale když jde o její blaho? To se prostě MUSÍ pídit :-D aspoň kvůli nám :-D

8 P. D. P. D. | Web | 3. října 2012 v 18:23 | Reagovat

[7]: ona je v tomhle strašně laxní. a strašně líná. takže než by si přidělávala práci jakýmkoli pátráním a dělala si s tím hlavu, tak všechno nechává plynout - a buď se to vyřeší samo i bez její pomoci (pak logicky nemá smysl se tím zatěžovat), nebo se na to zapomene - a je o problém míň...
jo, detektivky bych psát nemohla... :-D

9 Michelle Michelle | 25. února 2016 v 23:03 | Reagovat

Tedy, úplně jiný styl psaní O_O Krásná kapitolka, taková něžná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama